Začátkem prosince 1944 se ve vybraných protektorátních listech objevila noticka o úmrtí básníka Jana z Wojkowicz (vlastním jménem Jana Nebeského). Tento podivín a hypochondr se otevřeně hlásil k Církvi československé. Činil tak ovšem z postele, kterou celá desetiletí odmítal opouštět. Traduje se proto, že i civilní sňatek se svou sestřenicí Annou Marií Bernardovou v roce 1915 absolvoval ve fraku a cylindru na lůžku.
Kým vlastně byl nymburský rodák Jan z Wojkowicz (1880–1944) v dějinách české poezie? Souputník Otakara Theera vyšel z okruhu Moderní revue. Pro F. X. Šaldu byl typickým reflektivním básníkem, kterému chybí tvořivá obraznost a „přežvykuje cizí myšlenky opravdu poctivě, v potu tváře, ale co vyslovuje, není nic než mdlé a matné řečňování ve verších úžasně chatrných, ve verších didakticko-popisné a rétorické ražby…“ To Jiří Karásek ze Lvovic byl k němu smířlivější, když básníkovu tvorbu označil jako „idealistický spiritualismus březinovského ražení, ale již suchopárný“. Návaznosti na Otokara Březinu si povšiml i Ivan Slavík: „Po Březinovi hlavní představitel spiritualistické a meditativní poezie na přelomu století, trpící však často didaktičností a rozvláčností.“ Petr Adámek, editor výboru z Wojkowiczova díla, který v roce 2021 vyšel pod názvem Na smutném břehu snu, v samém závěru knižního doslovu k již řečenému připomíná: „Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí, zanechaných kdysi dávno ‚na smutném břehu snu“.
Prošel cestou hýčkaného a rozmazlovaného dítěte ze zámožné rodiny. Jeho nechuť studovat, stále častější výbuchy hněvu, halucinace a sílící hypochondrie – od roku 1901 odmítal opouštět lůžko a sám si diagnostikoval řadu chorob – zapříčinily jeho vyhrocené vztahy s otcem a sourozenci. V roce 1912 navíc zemřela básníkova matka, jemu nejbližší osoba, která o syna s nesmírnou trpělivostí pečovala. Okolnosti vyžadovaly, aby se zhýčkaný básník postavil na vlastní nohy. Nedokázal to a v básni Za matkou vyznal: „Teď teprve stojím sám před prázdnem nových dní v podivné nejistotě, teskné předtuše...“ Novou ošetřovatelku a pečovatelku našel ve své manželce. Anna Marie Bernardová mu s těžko představitelným sebezapřením doslova sloužila až do posledních dnů jeho života. K tomu vychovávala dvě děti (Františku a Jana), které se v manželství narodily.
Poslední roky prožil tělesně ochablý básník v Satalicích. V ústraní a v nuzných podmínkách mu nepostradatelnou oporou zůstala jeho manželka. Jak píše v knize Rytíř smutné postavy Wojkowiczův životopisec Jan Řehounek, příjmení Nebeská si Anna Marie skutečně zasloužila. „Teď právě odepřela jsem v jeho pokoji spát, protože je tam takový zápach přes větrání; má peřiny převlečeny před svátky, ale teď už tak pokáleny, že nevím, jak to kdo vypere, ale převléknout se za žádnou cenu nechce… Je to s ním stále horší, upadá, chátrá, kdybys viděl to jeho prádlo, užasl bys, že tak může inteligent být, ani vandrák by tak nechodil, a když se toho dotknout štítím a když mu to vytýkám, tak myslí, že mu ubližuju. Nevím si s ním rady,“ svěřila se básníkova manželka v dubnu 1939 svému švagrovi. Jak vyplývá z oznámení farního úřadu ve Vinoři, drobnou hmotnou podpora Wojkowiczovi do Satalic čp. 102 občas během válečných let posílal též sociální odbor náboženské obce.
A jak se tedy na jedné straně sečtělý a bystrý a na druhé straně přemrštěně senzitivní, blouznící a v posledních letech až lidsky nesnesitelný básník dostal k Církvi československé? V Ústředním archivu a muzeu CČSH a v církevním tisku se nám k tomu dochovalo několik pramenů. Do Církve československé Jan z Wojkowic přestoupil coby matrikový katolík v září 1921. Jak napsal v roce 1943 Antonínu Hartlovi, mimo jiné vydavateli souborného díla Karla Hlaváčka a zakladateli a významnému hybateli Společnosti dr. Karla Farského: „Nějaký čas po smrti svého otce (obchodník a politik Jan Baptista Nebeský zemřel v srpnu 1920 – pozn. Autora) vstoupil jsem do církve pokrokové…“
Od dětství byl člověkem filozoficky i nábožensky založeným. Zajímal se o mystiku. Už občanské jméno Jan Nebeský jakoby předurčovalo a předznamenávalo básníkovo vnímání a uvědomění si Nejvyšší Bytosti – Boha. Z Wojkowiczovy tvorby vyvěrá souboj vnějškově prožívaného až despotického já a ve svém nejhlubším nitru pociťovaného věčného Světla. Přesto za jeho rozhodnutím přiklonit se k nové konfesi stály spíše racionální důvody. V dopisu z 18. září 1943 k tomu Antonínu Hartlovi píše: „Nebylo by správné chápat můj vstup do Československé církve jako mezník v mém vývoji myšlenkovém na poli náboženském. V této době jsem už měl v základě svůj filozofický systém a v něm myšlenku náboženského zavrcholení v sobě hotovou; ale v Československé církvi jsem pro svoje filozofické náboženství našel církevní kadlub, kam se ze stávajících církevních organizací moje krédo, aspoň svým východiskem a základními články hodilo, a zároveň organizaci svými devízami – ‚svoboda svědomí‘ – téměř neomezených možností. Je tedy můj přestup respektive vstup do ní už lépe označit jako důležité datum v mém vnějším životě, je jeho významným projevem.“
Pozemský čas Jana z Wojkowicz se uzavřel 6. prosince 1944. Poslední rozloučení v Husově sboru v Nymburce 10. prosince 1944 vykonal místní farář Josef Novotný společně s duchovním z Čelákovic Josefem Komadou. V současnosti se ostatky dekadentního básníka Jana z Wojkowicz nacházejí ve společném hrobě s celoživotním přítelem Otakarem Theerem a lékařem, historiografem a kronikářem Janem Dlabačem na novém nymburském hřbitově.
Martin Jindra
Ilustrace rukopis básníka: Archiv autora
