(ČZ 3/26) Osobnost Karla Kryla bývá v českém veřejném prostoru připomínána především jako symbol politického odporu, morální neústupnosti a hlasu svědomí jedné historické generace.
Menší pozornost se věnuje otázce, z jakých hodnotových, symbolických a náboženských zdrojů tato kritika vyrůstala a jakým způsobem Kryl ve své tvorbě pracoval s biblickým jazykem a křesťanskou tradicí. Právě zde se otevírá širší problém: nakolik lze u moderního autora působícího v převážně sekulárním prostředí uvažovat o „duchovním profilu“ a zda se jedná o analytickou kategorii, nebo spíše o interpretační metaforu.
Do tohoto napětí vstupuje kniha „Jako anděl s polámanými křídly: Duchovní profil Karla Kryla“ teologa a religionisty Pavla Hoška. Publikace se pohybuje mimo jinak obvyklý rámec hudebněhistorické monografie i literárněkritické studie v užším slova smyslu a soustředí se na Kryla jako osobnost, jejíž tvorba je nesena hlubokou znalostí biblické symboliky a silným etickým apelem. Hošek přistupuje ke Krylovi z perspektivy křesťanské tradice, s níž podle jeho výkladu autor celoživotně pracoval, a čte jeho dílo zevnitř tohoto symbolického světa.
Autor sleduje Krylovu tvorbu jako prostor, v němž biblické postavy a motivy – Jidáš, Pilát, Salome, kříž, anděl, oběť a další – napříč dějinami žijí a tvoří archetypální vzorce lidského jednání a selhání. Významnou roli přitom sehrává ustavičná podprahová přítomnost zájmena „my“, které ruší odstup mezi biblickým příběhem a současností a vtahuje posluchače do děje a čtenáře do příběhu Krylovy tvorby a vnitřního světa. Není pouhým pozorovatelem, ale spoluúčastníkem dramatu. Kryl je tak představen jako autor, který aktualizuje biblické vyprávění pro konkrétní historickou zkušenost jazykem nesoucím výraznou prorockou naléhavost.
Kniha zaslouží uznání také pro důslednou práci s prameny. Hošek vychází z textů písní, rozhovorů, esejů i korespondence a zasazuje je do širšího kulturního a náboženského kontextu. Nepomíjí ani práce jiných autorů, kteří se tvorbou a životem Karla Kryla zabývají. Inspirativní je rovněž Hoškova schopnost propojovat Krylovu poetiku s liturgickou praxí a s teoriemi kulturní paměti. Výsledkem je text psaný čtivým, esejisticky kultivovaným jazykem, který většinou zůstává srozumitelný i čtenářům mimo úzký akademický okruh, a to je významná kvalita společná celé Hoškově tvorbě.
Současně se v knize otevírá metodologické napětí, které stojí za pozornost. Pojem „duchovní profil“ funguje spíše jako interpretační rámec než jako přesně vymezená analytická kategorie. Autor místy přechází od popisu Krylovy práce s biblickým jazykem k hodnotícímu čtení této roviny jako klíče k porozumění jeho dílu. Otázka, zda Krylovu tvorbu chápat jako výraz osobní víry, kulturního křesťanství nebo etického universalismu pracujícího s náboženskými symboly, zůstává spíše naznačena, než systematicky rozpracována. Teologický rámec, z něhož Hošek vychází, je legitimní, avšak není vždy výslovně reflektován jako jeden z několika možných interpretačních přístupů. Je to interpretační model Hoškův, který je do značné míry odrazem Hoškova vztahu k tématu knihy.
Zvláště, když uvážíme, že Krylova osobnost nebyla a není přijímána vždy jednoznačně pozitivně. Vedle jeho kanonizace coby „svědomí národa“ existuje i kritický diskurz, který jej představuje jako neklidného bohéma i věčně rozhořčeného buřiče z podstaty, neschopného smíření s polistopadovou realitou a odmítajícího jakýkoli kompromis. Právě tento obraz Kryla jako permanentně nespokojeného moralisty se objevoval již v 90. letech a přetrvává v části veřejné reflexe dodnes. Hoškova interpretace prorockého hlasu tak vstupuje do již existujícího napětí mezi vnímáním Kryla jako inspirativní morální autority a jako obtížně přijatelně kritického komentátora společenského vývoje. Tuto rovinu Hoškův text nijak nereflektuje – zaměřuje se na předmět svého zkoumání, a sice duchovní stránku jeho tvorby.
Kniha se proto pohybuje na pomezí analytického výkladu a participační interpretace, která Kryla čte zevnitř křesťanské symbolické tradice a očima jednoznačně pozitivního sentimentu. Pro část čtenářů bude právě tato empatická blízkost hlavním přínosem; jiní mohou postrádat větší distanci a důslednější oddělení deskriptivní a normativní roviny. Tento rys však souvisí s autorovým dlouhodobým badatelským zájmem o duchovní motivy v moderní kultuře, zvláště u autorů, kteří jsou mu blízcí a formovali jeho vlastní osobnost, postoje politické, morální i teologické, a který se již dříve projevil v jeho pracích věnovaných Jaroslavu Foglarovi, Ernestu T. Setonovi, J. R. R. Tolkienovi, C. S. Lewisovi či Bohumilu Hrabalovi. Toto osobní emoční zaujetí konec konců autor čtenářům nijak neskrývá, ale naopak ho vždy v plnosti sděluje v úvodních kapitolách svých prací.
Publikace nenabízí definitivní odpověď na otázku, kým Karel Kryl „skutečně byl“. A ani to patrně není její ambicí, jinak by musela pracovat i s výše naznačenou kritikou vůči jeho osobě a zasadit ji do širokého, mnohovrstevnatého a mnoharozměrného modelu Krylovy osobnosti. Předkládá však promyšlený a čtivý obraz toho, jak může (nejen) v Krylově případě náboženský jazyk fungovat v sekulárním prostoru jako zdroj etického apelu, kritiky moci a kulturní paměti.
Pro čtenáře Náboženského infoservisu může být kniha cenná také tím, že vybízí k zamyšlení nad hranicemi mezi religionistikou, teologií a kulturní interpretací a připomíná, že duchovní rozměr současné společnosti se nezřídka projevuje také tam, kde bychom jej na první pohled nehledali.
Jitka Schlichtsová,
psáno pro Náboženský infoservis, info.dingir.cz
Ilustrační foto: Pixabay.com
Český zápas č.3 z 18. 1. 2026
