Jestli je něco, co mou službu laické kazatelky provází od samého začátku, jsou to pochybnosti, otázky, nejistota a nervozita.
Není to tak dávno, co se mi při každém kázání třásly nohy tak, že jsem si nemohla nevzpomenout na staré šlapací šicí stroje. Často si kladu otázku, zda věřícím skutečně něco přináším, zda svou službu opravdu dělám dobře, a jestli se to – jak kdysi říkávala moje sousedka – „líbí Bohu“.
Čím déle jsem ve službě a čím více se v ni snažím spoléhat na Pána a nechat se jím vést, tím méně se tyto pocity objevují.
Když jsem ale byla pověřena sloužením pobožnosti v Táborském G-centru, nejistota opět narostla. Věděla jsem, že z místních klientů není nikdo pokřtěný u nás v církvi. Jak budou reagovat na ženu, navíc bez svěcení, z jiné církve? Bude pro ně mít smysl služba, jejíž součástí není eucharistie? A jak mám formulovat kázání, určené tak specifickému spektru posluchačů?
Na první pobožnost asi nikdy nezapomenu.
Pro samou nervozitu jsem zapomněla vybrat písně, takže ve chvíli, kdy jsem v mrazivém lednovém vzduchu tak trochu symbolicky přecházela po mostě přes táborský Jordán, zvolila jsem dvě z našeho zpěvníku, o kterých jsem si byla jistá, že je stoprocentně znám zpaměti: „Jeden Pán, jedna víra“ a „Aby nás Pán Bůh miloval“. U druhé jsem navíc věděla, že si ji se mnou zaručeně zazpívají i sestry a bratři z řad příslušníků římské církve.
V maličké kapli na mě čekala hrstka věřících. Všem jsem se jednotlivě představila a s důvěrou v Pána (a s malou dušičkou v sobě) zahájila pobožnost. Když jsem při závěrečném zpěvu „Aby nás Pán Bůh miloval“ viděla rozzářené tváře většiny z nich, věděla jsem, že mě přijali mezi sebe. Ne pro můj zpěv nebo kvůli kázání, ale pro čistotu jejich vlastních srdcí a pro zjevné přesvědčení, že nás navzdory denominačním rozdílům skutečně pojí jeden Pán, jedna víra a jeden křest.
Obyvatelé domovů pro seniory jsou z hlediska služby velmi specifičtí a služba v těchto místech se liší od služby v běžné náboženské obci. Místní „ovečky“ za sebou mají dlouhý a mnohdy náročný život, mnozí z nich prožili válku, dramatické politické změny, byli svědky toho, jak tento svět postupně opouštěli někteří z jejich vrstevníků i rodinných příslušníků. Nejsou zvědaví na plamenná kázání, moralizování nebo exhibici ega. Přichází si spíše pro symbolické pohlazení a objetí (někteří si dokonce nesměle řeknou i o jeho fyzickou podobu). Navzdory tomu, že je řada z nich odkázaná na pomoc okolí, navzdory tomu, že někteří postupně ztrácí fyzické nebo intelektové schopnost, i nadále touží po vlastní důstojnosti. Stisk jejich rukou je často roztřesený, ale mnohdy překvapivě pevný, delší než obvykle, a hlubší a silnější než běžný stisk ruky v rámci společenských konvencí. Nemají potřebu předstírat náklonnost a vstřícnost.
Kdysi mi jedna z našich duchovních citovala slova Gustava A. Procházky, druhého patriarchy CČSH: „Kompromisů neznám a diplomacii se učit nebudu.“ Přesně takové jsou – v tom nejlepším smyslu slova – „moje táborské ovečky“. Upřímné, bez zbytečných servítek, otevřené a sympaticky nesmlouvavé.
Každý z nich má za sebou jiný příběh, jiný pohled v očích. Jedna klientka část pobožnosti proklimbá, ale nevynechá ani jednu jedinou a jsem přesvědčená, že k ní slovo Boží dolehne i ve spánku. Jiný z klientů si občas neodpustí poznámky k biblickým textům, jedna z věřících na mě v průběhu pobožnosti občas povzbudivě zamává. Z původní hrstky se počet návštěvníků pobožností začal pohybovat kolem dvacítky. Na každou službu se těším čím dál více, beru si klienty neustále do modliteb, a když jsem jednu pobožnost musela ze zdravotních důvodů zrušit, velmi se mi po klientech stýskalo.
Dvakrát do měsíce odjíždím sloužit do města, které není mým fyzickým domovem. Do místa, které není Husovým sborem, a kde jsem jedinou husitkou. Na místo, které vlastně není komunitou naší církve.
Přesto se zde cítím vítaná, přijímaná, služba zde mě nesmírně obohacuje a silně formuje. Učí pokoře.
Když jsem se s klienty loučila po své první pobožnosti, jeden z nich žertovně pronesl: „Tak co? Pryč od Vídně, pryč od Říma?“. V danou chvíli jsem na toto prvorepublikové heslo neuměla dostatečně vtipně odpovědět.
Až když jsem na zpáteční cestě vlakem pozorovala krajinu a oblohu, napadlo mě: „Ne. Blíž k sobě, blíž k Bohu.“
Foto CCSH
