(ČZ 12/26) Proti vůli Boží budujeme svět uměle podle své vůle „Rozhodujeme se ovšem často tak, že je naše vůle v rozporu s vůlí Boží a tak Boží milost v nemilosti naší… Proti přesným projevům vůle Boží buduje svět uměle důvody své vůle. Proti jasnému přikázání lásky, zájmy a důvody své sobeckosti.“ (Slova patriarchy Gustav A. Procházka v promluvě v Čs. rozhlase.)
15. března 1939 obsadila německá vojska české země, a když následujícího dne 16. března vychází Český zápas, zdá se být rezignovaný. Již první věta úvodníku tomu napovídá: „Nebudeme se zde zabývati současnými poměry politickými, hospodářskými a kulturními, abychom poznali rozcestí, na němž se dnes křesťan ocitá. Stačí, když si dobře uvědomíme kritickou skutečnost, že dnešní lidstvo těžce stůně. Nejen v Evropě, nýbrž na celém světě.“ Podle autora Františka Huby jde o příznak choroby duchovní i mravní. Následuje definice příčiny, jakoby vypadla z mysli dnešního úvodníkáře z mainstreamových médií: „Křesťan rozhlížející se na rozcestí, vidí dvě věci: předně, že starý liberalismus, který zlehčoval význam nad osobní jednotící ideu a přemrštěně zdůrazňoval jednotlivce v úpadku, nemůže zachrániti ani zasnoubení s pochybným pragmatismem. Druhé vidí křesťan, že budoucnost patří těm…, kteří dokáží žít život…oddaný nadosobnímu cíli.“
Tušení, že vše špatně dopadne, měla již před měsícem, v únoru 1939, ve svém úvodníku farářka Ola Pešková – Kounovská, když v titulku nasadila aktuální téma: „Církev československá a otázka dneška.“ Byla to předzvěst - věštba, redaktorka nemohla vědět, co se za měsíc přihodí, že budou okupovány české země. Tušila ale možná to nejhorší, když píše: „Běh světových událostí za posledních několik měsíců se řítil tak příliš rychlým nezadržitelným tempem. Neměli jsme ani možnost náležitě si ani uvědomit, co tyto události znamenají nejen pro nás, pro náš národ, ale pro dějiny všeho lidstva.“ Dále cituje Františka Palackého, který prosil své milé, aby v „jakékoliv postavení se ocitnou, nikdy nepřestávali býti věrni sobě, pravdě a spravedlnosti.“ Pak úvodník připomíná: „Církev a Zikmund vyhráli bitvu na české půdě, českými zbraněmi…“. Bylo to memento možné zrady, které, jak víme, se pak někteří dopustili.
Je zřejmé, že po obsazení českého pohraničí bylo všem jasné, kam vše spěje. Hledali se obranné mechanismy proti zkáze, která se z Německa hrnula. Proto již v prvním úvodníku roku 1939 psaným A. Vinklárkem se uvádí: „Nevíme, jaká nebezpečí naší církvi v budoucnu hrozí… víme, že nejvážnějším a nejnebezpečnějším nepřítelem CČS by mohla být jedině lhostejnost a nestatečnost ve vlastních řadách… Ve společnosti nakažené zhoubným sobectvím zdůrazňují se jen práva jedinců a skupin oproti celku.“
Zajímavé na těchto třech úvodnících Českého zápasu je shoda, ze které bychom si měli vzít poučení pro dnešek až nápadně podobný tehdejší době. Co autoři shodně zdůrazňovali, je jednota a nenechat se rozdělit: liberalistické přemrštěně zdůrazňování jednotlivce, bitva proti Čechům českými zbraněmi nebo zdůrazňování práv jednotlivce proti celku. Úvodníkáři byli ve shodě s tehdejším patriarchou Procházkou, který říkal, přeloženo našimi dnešními slovy: „Proti vůli Boží budujeme svět uměle podle své vůle.“
Následky
Především to byla ztráta Slovenska. Za 19 let svého trvání se Československá církev stala druhou největší náboženskou společností v republice, když vystavěla 147 nových sborů a 96 farních budov. Po tomto rozkvětu však dochází k dělení církve a Český zápas oznamuje: „Ozývají se častěji a hlasitěji hlasy, volající po zúčtování s československou církví na Slovensku. Vývojem politických událostí byla pozice naší církve na Slovensku oslabena. Po nuceném i dobrovolném odchodu Čechů ze Slovenska utrpěly některé naše náboženské obce citelné ztráty.“
Vlivem odštěpení Sudet ještě koncem roku 1938 byla sepsána rezoluce CČS východočeské diecéze. Ve které se mimo jiné píše: „Stojíme na stanovisku naprosté samostatnosti církve těchto těžkých dobách. V zájmu obrany společných zájmů přejeme si nejužší spolupráci se všemi nekatolickými církvemi, zvláště s českobratrskou církví evangelickou… Našim příslušníkům, kteří řízením osudu se ocitli mimo hranice státu, věnujme největší pozornost, aby se i nadále mohli svobodně nábožensky vyvíjeti.“
Historické dění je doprovázeno běžnými konstatujícími zprávami jako například tato: „Po odstoupení území ztratila československá církev řadu náboženských obcí. Někteří bratři faráři zůstali na svých místech a tím se stalo, že v Německu působí pět našich duchovních.“
Běžné jsou také zprávy o přesunu matrik ze zabraných náboženských obcí. Například matrika z Ústí n. Labem byla přesunuta do kanceláře diecézní rady v Praze Dejvicích, Wuchterlovy ulice.
Až nápadně působí, že v každém z čísel Českého zápasu po březnu 1939 je probíráno přebírání synagog naší církví. Například 25. května týdeník píše: „Zprávy o převodu synagog do vlastnictví náboženských obcí čs. církve jsou na některých místech chápány tak, jako by čs. církev kryla židovský majetek svým jménem.“ Většinou je však vysvětlováno, že přebírání synagog se děje z důvodu vracení kaplí a kostelů římsko-katolické církvi a pro nedostatek bohoslužebných prostor pro CČS.
V té době již také přichází první podnět na změnu názvu naší církve: „Když se odtrhlo Slovensko a zvláště, když tam CČS byla státním zákrokem likvidována, vznikly starosti, jak se napříště CČS bude jmenovat,“ píše se v ČZ z 11. května 1939.
Musíme konstatovat, že bohužel tón psaní a obsah se také radikálně z pochopitelných důvodů změnil. Ještě 23. března psal patriarcha Gustav A. Procházka tučně tištěný úvodník na zvaný „Církvi“. Jsou v něm slova povzbuzení, ale i odevzdání se osudu. Citujme některé pasáže: „Dnes jest nám zvláště dbáti a říditi se napomenutím apoštola Pavla k Thessalonickým (I., 5, 4.): Vybízím vás, bratři, napomínejte lidi nespořádané; těšte malomyslné, ujímejte se slabých, ke všem buďte shovívaví. Hleďte, ať nikdo neoplácí nikomu zlo zlem, ale usilujete vždycky o dobro mezi sebou a ke všem.“
K závěru uvedl: „Národ, který přes tisíc let, často v nejtěsnějším svazku s německou říší, zachoval svou svébytnost národní i náboženskou, svůj jazyk i kulturu, zachová je, když jsou mu i dnes německou říší zaručeny i do věků budoucích.“
Podle článků z Českého zápasu roku 1939 zpracoval Mirko Radušević
Foto: Bundesarchiv_Bild_183-2004-1202-505,_Prag,_Burg,_Besuch_Adolf_Hitler.jpg
Český zápas z 22. 3. 2026
