(ČZ 51/2024) Herečka Táňa Fischerová se hlásila ke křesťanství, ale nebyla však členkou žádné z denominací. Měla pro víru velké pochopení a v rozhovoru mluví mimo jiné o jejím doteku…
Jakou máte nejranější a nejsilnější dětskou vzpomínku na kouzlo Vánoc?
Zvláštní je, že dětství si příliš nepamatuju. U nás se Vánoce moc neslavily, aspoň ne tak tradičně, jak bývá zvykem v rodinách, které svátky přece jen spojují víc s hloubkou náboženskou. Jednu vzpomínku mám. My jsme si vždycky, když byl nějaký svátek v našem životě, museli obléct bílé punčocháče. Byly krabaté, zkroutily se na kolínkách a nebylo to moc příjemné ani pohodlné, ale to už patřilo ke slavnostním chvílím. Vybavuje se mi, jak s bratrem ležíme na břiše na koberci a po- koušíme se nahlédnout škvírou pode dveřmi, co tajemného se v obývacím pokoji děje, co Vánoce znamenají a co nás čeká. Z vyprávění vím, že když mi byl rok, rodiče neměli peníze, tak mi dali velikou kouli udělanou ze zmuchlaných novin a já jsem byla velmi šťastná. Kouli jsem trhala a cupovala s velkým zaujetím. Zdá se, že to byl jeden z nejkrásnějších dárků v mém životě. A z toho pro mne vyplývá, protože si dobře pamatuji poměrně dost chudé dětství, že jsme nikdy netoužili po nějakých velkých darech. Zřejmě jsme si užívali to, co jsme dostali a byla to spíš rodinná slavnost.
Jaké bývaly štědrovečerní večeře?
My jsme trochu komická rodina, v tomhle vás moc nedojmu, protože můj táta neměl nikdy rád kapra a vsugeroval to i nám. Jak děti následují rodiče, tak jsme ctili a respektovali, že kapra nemáme chtít. Proto jsme vždycky přemýšleli, co budeme jíst o Vánocích a jakou tradici vytvoříme. Za rok jsme to zapomněli a opět jsme znova hledali, co bychom si tak dali. Jíme drůbež. Táta připravuje bramborový salát. To je lahůdka. A já peču. Jsou věci, na které se těšíme, a jsou standardní. Zbytek je variabilní, ale bývá to kuře nebo krůta.
Kdy přišel vzácný okamžik dotyku víry ve vašem životě?
Nepřišel najednou, zčistajasna. Rodil se s každým poznáním, s každým dnem. Pravda je, že první dotek víry ke mně přišel přes mé blízké lidi, kteří mi strašně pomáhali. Byli věřící a já jsem pochopila, že jsou lepší než jiní, v jistém smyslu kvalitnější a ochotnější, otevřenější vůči mně a vůči všem ostatním, kdo něco potřebují. Když jsem se ptala proč, tak jsem zjistila, že je za tím víra. Nemuseli mě agitovat, ale svým příkladem – a tak to vždycky asi je nejdůležitější – mě vedli k zamyšlení nad tím, že víra v sobě zřejmě obsahuje cosi, co má hlubší význam. Posléze jsem se sama dostávala k tomu, že bez pokory vůči tomu, co nad námi je, i k tomu, proč jsme na svět přišli, to vůbec v životě nejde. A že si nedovedu představit, jak prázdný a jalový život by to pro mne byl, kdybych si tohle neuvědomovala a kdybych netoužila po cestě nahoru, po vertikále – a žádný jiný smysl už dnes nevidím.
(z knihy Petra Hořce a Olgy Nytrové Herecké svátky, Praha 1997)
Připravila redakce
Český zápas 51/2024 z 22. 12. 2024
Foto: PrtScrn ČT
