Ježíšova svatost, moc a autorita vedla mnohé lidi k úvahám o tom, „zda opravdu není Mesiáš“. Nutili Ježíše, aby se tak projevil, ale on sám zachovával v tomto ohledu obezřetnou zdrženlivost.
V evangeliích nechybí výslovná prohlášení víry v jeho mesiášskou důstojnost – u prvních učedníků po Ježíšově křtu nebo ve vyznání Marty před vzkříšením Lazara. Zvláště působivé je Petrovo vyznání jako reakce na otázku apoštolům: „A za koho mě pokládáte vy?“ – „Ty jsi Mesiáš!“ Tato víra prvních učedníků vyslovená Petrem je nepochybně pravá, ale zároveň nedokonalá, protože představa Mesiáše je ještě příliš spojena s nadějemi na obnovu pozemského království. A nyní – po smrti jejich Mistra – vedou apoštoly otázky „co s nimi bude“ k panickému strachu před zlobou Ježíšových katů a izolují je do uzavřeného společenství s klíčem uvnitř.
Cožpak by mohl Mesiáš trpět? Což by mohl prohrát s nepřáteli? Zemřít potupně na kříži? Měl zrušit otroctví svého lidu, zvítězit nad Římany, přemoci vše, co nás ohrožuje a dusí, darovat nám svobodu, pokoj a bezpečí. „My jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ (L 24,21), ale jeho smrt je koncem našich nadějí.
Bůh však nečekaně plní svá zaslíbení! Nebyl to nedostatek rozumu, nepružnost chápání, jen neschopnost učedníků shromážděných za zavřenými dveřmi přijmout Boha, jak on chce, abychom ho přijali – jako Boha, který se v Kristu pro nás daruje, který v tom Ježíši Nazaretském i za nás trpí, umírá a slavně vstává z mrtvých. A tak teprve, když se uprostřed této společnosti malomyslných, bázlivých a rozhádaných lidiček zjevuje Ježíš jako ten Ukřižovaný a Vzkříšený, co mu před smrtí probodli bok a předtím ruce přibili na kříž, je to jasné. Je to on. Bůh nás neopustil! Žádné dveře nejsou pro Krista překážkou, to on nás vyvádí z vězení smrti, strachu a uzavřenosti. A nepřichází s prázdnou – rovnou daruje pokoj, který osvobodí od paralýzy strachu a neschopnosti vyjít ze sebe a nabídnout také druhým lidem nový život. Daruje dary Ducha, které vinu zbabělosti promění v odpuštění, malomyslnost v radost, rozhádanost v jednotu.
Vdechnutí oživujícího Ducha tak najednou z přítomných učedníků činí muže kompetentní ke zvěstování evangelia, odvážné a schopné služby, účastníky společenství, které má Otec se Synem, a dokonce nositele jeho daru odpuštění: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (J 20,23) Apoštol Pavel později formuluje tuto zodpovědnost (v níž opravdu nejde o privilegia) a úkol církve „posílat odpuštění a smíření dál“ ještě jinak: „...v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření“ (2 K 5,19).
Syn předává dál své poslání přijaté od Otce, a jeho vdechnutím Ducha se rodí církev. Vzpomeňme na stvoření prvního člověka, Adama, kterému byl vdechnut duch života. Tak nyní i Ježíšovým vdechnutím vzniká „nové stvoření“ – před Bohem nestojíme jako položky ze sborové kartotéky se zaplacenými církevními příspěvky, ale jako znovuzrozené Boží děti, kterým se nového narození „z vody a Ducha“, vírou a křtem, dostalo právě vzkříšením Ježíše Krista. Církev není předně instituce, ale událost proměny, tvořená vždy znovu setkáním s živým Kristem.
Možná i některá naše setkání v modlitebnách a sborech připomínají shromáždění za zavřenými dveřmi. Přemítáme, co bude dál. Přešlapujeme, sčítáme ty, kdo zradili, zapřeli, opustili nás, jak moc toho pro Pána vykonal ten či onen, jaké máme zásluhy. Jistě, Bůh naslouchá i našim stížnostem a beznadějím. Ale svět „tam venku“ nečeká. Podmínkou k vyjití z křesťanství, které se uzavírá do svých problémů a hledí jen na vlastní pohodlí či prospěch, je touha otevřít se tomu Duchu, který byl darován. Skutečné křesťanství má velikonoční charakter, protože nový život, do kterého člověk vstoupil, není ničím jiným, než vlastním životem Zmrtvýchvstalého (Ef 2,5n).
A proto i nás apoštol Pavel vyzývá: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,14). Haleluja!
Aleš Tomčík
Český zápas č. 16/2023 z 16. 4. 2023
