(ČZ 36/2026) Ježíš řekl svým učedníkům: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra...
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Ježíšovi leží na srdci, jak se za-chovat, když se někdo ve společenství lidí nezachová dobře, je to přímá a praktická rada, nic obecného a neurčitého. Je to rada uvážlivého a moudrého člověka, kterou známe z pedagogiky a psychologie. Pokárat někoho, napomenout, říci mu, aby změnil chování nebo že jeho konkrétní skutek je zlomyslný, zákeřný, že poškozuje vztahy. Je třeba to udělat v ústraní, bez ostatních svědků. Někoho kárat efektivně je svého druhu umění, je třeba projevit cit pro jednání s druhým, aby se neurazil, aby nebylo poškozeno jeho sebevědomí, je třeba, aby se radou řídil a skutek neopakoval. Pokud spáchá něco závažného, uvědomění si viny má být hluboké, trvalé, aby bylo zasaženo jeho svědomí. Ježíš je laskavý, milosrdný a chápající, provinilý člověk má vždy další možnost nápravy.
Jistě ne náhodou se předchozí perikopa nazývá Varování před svody, kde Ježíš, ne příliš laskavě, hřímá a varuje: „Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni je a odhoď pryč; je lépe, vejdeš-li do života zmrzačený… Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč, lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký…“
Ježíš velmi důrazně varoval před proviněním, věděl, že je lépe se hříchu vyhnout cele než žít s po-citem provinění a ublížení.
Ježíš čerpal z dobré znalosti Starého zákona, a když bychom na-hlédli do výkladu novozákoníků této pasáže, dočetli bychom se, že podobná rada je již vyřčena v knize Leviticus a Deuteronomium. Šlo také o kárání ve třech stupních, nejdříve s provinilým o samotě, dále se dvěma svědky. Třetí stupeň – kárání ve společenství církve – již pravděpodobně odráží praxi matoušovské obce. Podobný třístupňový postup byl praktikován i mezi kumránskými esejci. Obě obce, matoušovská a kumránská, měly podobný cíl: aby provinilec přiznal svůj skutek a navrátil se do společenství církve, kde měl učinit pokání. Cílem napomínání tedy není provinilého člověka vyhnat a odsunout pryč z komunity a církve pro výstrahu, aby již nemohl ubližovat ostatním a se svojí vinou dožil v ústraní jako zavržený člo-věk do konce života. Tak podobně se bránily proti těžce provinilým některé „přírodní národy“.
Smyslem napomenutí a kárání je, aby se člověk vrátil mravně očištěný zpět do svého společenství a to jej přijalo bez dalších podmínek.
V přidruženém textu Římanům čteme: „Láska neudělá bližnímu nic zlého.“ Je to tedy takto jednoduché a zároveň složité, abychom pečovali o své bližní, smýšleli o nich dobře, nebyli ukřivdění, byli velko-rysí. Abychom se raději vyhnuli provinění, aby nemuselo následovat napomínání. „Miluj svého bližního jako sebe samého“. Amen.
Hospodine, zahrň nás svou milostí, ať moudrost napomenutí je pro naše bližní vlídnou pomocí.
Ať se po pokání a bez pocitu viny mohou navrátit do svého společenství.
Amen.
Autor: Renata Wesleyová
Český zápas č. 36/2026 z 6. 9. 2026
Obrázek: Angelos Akotantos (–1457): Ikona Objetí apoštolů Petra a Pavla. Ashmoleanské muzeum. Wikimedia Commons (Public domain).
