ČZ 30/2026) Ještě jiné podobenství jim Ježíš předložil: „Království nebeské je jako ...
hořčičné zrno,které člověk zaseje na svém poli; je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim i toto podobenství: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí. Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné; když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Pochopili jste to všecko?“ Odpověděli: „Ano.“ A on jim řekl: „Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“
Když mi bylo devět let, bydleli jsme v Praze na rohu Palackého náměstí a nábřeží. Vysoký věžák, vysoké stropy, poslední patro. Nad námi byla už jen kouzelná věžička, kam pravidelně docházel pán od StB, aby shora kontroloval, co se děje na náměstí a poměrně velké části nábřeží.
Nevím, zda v tom důležitém listopadovém pátku v podvečer, byla zima a tma, ten divný chlapík s taškou přes rameno a šourající se nohou ve věžičce byl a všechno viděl, ale vím, že já s tátou jsme tehdy z našeho okna koukali dolů na nekončící průvod lidí jdoucí z Albertova na Národní třídu. Neskutečné množství lidí, které se znovu a znovu vynořovalo od Výtoně, a hlavně neskutečná energie, která z těch lidí šla. Byla jsem malá, ničemu jsem nerozuměla, ale ta radost a síla, jako když se trhají okovy, je něco, co si pamatuji naprosto přesně. Stála jsem tam celá zmrzlá u toho otevřeného okna a brečela tíhou radosti, která z toho moře lidí šla.
Dnešní text z Matouše je kazatelsky opravdu výživný. Tolik podobenství na jednom místě, o hořčičném zrnu, o kvasu, o pokladu v poli, o perle. Z něčeho nečekaného se stane zdroj života pro jednotlivce nebo pro ostatní. Něco, s čím už se ani ve snu nepočítalo, se najednou stane, vše změní, zastíní a vy chcete jít jen za tím, protože vše ostatní najednou vybledne a padají okovy.
A pak tady máme texty o síti hozené do moře, o dělení, o pláči a skřípotu. Popravdě, toto jsou pro mne jedny z nejtěžších textů vůbec, kde si říkám, co je víc – spravedlnost, nebo láska? Na jejich obsah narážím každý den. Vyvolávají nejistotu a strach, jak to tedy se mnou, s námi bude? Ta slova v Matoušovi jsou, musíme se s nimi vyrovnat, ale nechci věřit na prázdné nebe, proto do útoku vytahuji ze záhybů srdce Pavlova slova, že láska je stejně nejvíc!
Pane, prosíme tě, dávej nám moudrost vidět svět, lidi i sami sebe tak, jak to doopravdy je
a učiň nás vnímavé k potřebám druhých. Amen.
Autor: Erika Oubrechtová
Český zápas č.30/2026 z 26. 7. 2026
Obrázek:
Podle sira Johna Everetta Millaise (1829–1896) - Ryto a vytištěno bratry Dalzielovými (1839–93): Skrytý poklad (1864) - detail, Public Domain.
