(ČZ 27/26) Začátek července nám nabízí výročí tří slavných svědků minulosti, kteří se zasloužili o dějiny našeho národa. Jsou výjimeční a mají náš obdiv. Sláva.
Sláva je to, po čem jsme jako děti prahli. Nás vychovali k tomu, že slavný je ten, kdo se o něco zasloužil. Takže mít spojeno užitečné s příjemným. Něco světu odevzdat a přitom se ohřát na výsluní lidské popularity.
Podíváme-li se blíže na tyto tři slavné osobnosti naší historie, vidíme, že jim vůbec o žádnou slávu nešlo a že ani moc slavní za svého života nebyli. Ne že by kolem nich nebylo rušno. To ano. Byly to z hlediska své doby kontroverzní osobnosti, které část lidí nadšeně brala a druhou část pohoršovaly, tedy rozhodně nebyly za svého života všeobecně oslavovány.
Aktivita soluňských bratří Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velké Moravě byla trnem v oku franským kněžím, kteří tu doposud měli jako jediní vliv. Cyrilice a glagolice byly trnem v oku latiníkům, kteří doposud nabízeli pouze spisy latinské. Ale těm dvěma řeckým mužům nešlo o vliv, šlo jim hlavně o to, jak nám co nejsrozumitelněji zpřístupnit kulturu a učení. Stručně řečeno: šlo jim o nás.
Mistr Jan Hus také nestál o slávu. To, co bylo tehdejší církvi trnem v oku, bylo (mimo jiné) jeho nabádání obyčejných věřících, ať neplatí odpustky. Ať neplatí dopředu za něco, na co nemají. Čili předplácení si pokání za viny ještě nespáchané. (Mimochodem, abychom byli spravedliví, finance z odpustků byly často určeny k praktickým účelům.)
Leč Hus své posluchače mimořádně realisticky vnímal, vnímal jejich situaci a měl o ně péči.
Na Cyrila a Metoděje chodila do Říma udání, dokonce se museli vracet do Říma těmto udáním čelit, obhajovat se a vysvětlovat svou činnost. Na Husa nejenže chodila do Říma udání, dokonce se, jak víme, časem dostal do klatby a byl prohlášen za persona non grata, tedy osobu nežádoucí.
Vidíme tedy, že ti tři, které oslavujeme, byli ve své době na hranici společenské únosnosti, nebo spíše za ní. V kontextu s nimi se vraťme třeba k sv. Pavlovi. Jemu původní apoštolové nedovolili vůbec první roky službu a svědectví o Kristu. Protože mu zkrátka nevěřili. Vždyť několik let pořádal na křesťany hon. A když Pavel o sobě tvrdí, že je nejmenším z apoštolů, tak to míní doslovně a nikoli obrazně. A přece je dnes apoštolem nejznámějším.
Takže: Buďme velmi opatrní na světskou slávu. Skutečná sláva se rodí z toho, co po člověku zůstává druhým. Co dobrého pro druhé vykonal ve vší tichosti a skrytu.
Už dnes mezi námi určitě žijí úžasní, v budoucnu oslavovaní lidé, na které se naše společnost dívá spatra, protože říkají zdánlivě nevhodné a nepopulární věci. Ale dějiny jim dají za pravdu. A navíc – Bůh některé věci ozřejmí zdánlivou náhodou sám. Třeba deník Anne Frankové. Našli jej náhodou při opravě střechy. A statisícům dětí mé generace se stal nejuvěřitelnějším svědectvím o hrůze války, takovým, jaké nám žádný historicko-naučný pohled nemohl zprostředkovat.
Kolik vědců bylo ve své době považováno za blázny, a čas jim dal za pravdu. A naopak – kolik ve své době slavných lidí bylo považováno za polobohy, Caesarem počínaje, a historie prokázala, že v zajetí omylného slavomamu byli nejen oni, ale i celé jejich okolí. Proto buďme v oblasti slávy opatrní. Neskákejme nikomu na lep.
Ignác z Loyoly, tak diskutovaný a často tak nekorektně vykládaný, razil heslo: „Všechno pro větší slávu Boží.“ A taky se tak snažil žít – pro větší slávu Boží. Myslím, že to je dobrý návod pro to, jak se stát slavným, jak s fenoménem slávy nakládat a přitom nebýt slávou ohrožen.
Na každém postu, na kterém stojíme ať už jako kuchařky, učitelé, účetní, důchodci, úředníci ve státní správě, invalidé, máme možnost konat pro své výhody, nebo pro větší slávu Boží. Tedy konat buď pro sebe, nebo pro toho, kdo to víc potřebuje. A když se přikloníme k té druhé variantě, tak tím nejlépe oslavíme své červencové velikány a tím i Pána Krista samého. Amen.
Marta Silná
Ilustrace (výřez z malby): Cyril a Metoděj Trojanský klášter v Bulharsku (proslulý nástěnnými malbami), malba z r. 1848 od Zahariho Zografa
Český zápas č. 27 z 5. 7. 2026
