(ČZ 15/2026) Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich...
...a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.
Tato snadno zapamatovatelná událost je natolik důležitá pro naši víru, že našla významné místo v Janově evangeliu i v křesťanské tradici – rozjímá se o ní první neděli po Velikonocích každý rok. A není divu; vždyť je o nás – o těch, kdo nás předešli ve víře, a o našem Dvojčeti.
Strach je něco, co nám rozhodně není cizí. Bývá i nejčastějším, byť skrytým motivem našich rozhovorů: zdražování, války, nemoci, politická situace. Strach ze ztráty života, ale i ze života samého – z toho, žít podle svého přesvědčení a přijmout důsledky.
Strach učedníků je pochopitelný. Stačilo si vzpomenout, co Petr prožil během procesu s Ježíšem na nádvoří veleknězova domu. Strach učedníky spojoval, ale i odděloval – od nebezpečných lidí „venku“, ale hlavně od Boha, kterému nerozuměli, a od Ježíše, který zemřel. I když pohromadě, ve svém strachu zůstával každý sám.
Existuje mnoho způsobů, jak čelit strachu – od destruktivních, jako je alkohol, drogy, fanatická nenávist, sebevražda, až po pozitivní tréninky v sebeovládání a soustředění. Přesto stejně jako schopnost ze srdce odpustit a za všech okolností milovat, ani oprostit se od strachu není v silách jednotlivce. Je to dar. Učedníci zažili v životě ledacos. Byli mezi nimi zélóta – bojovník proti římské nadvládě, nesmlouvavý výběrčí daní, vodou a větrem ošlehaní rybáři. Ale nyní, po Ježíšově ukřižování, měli strach. Asi bychom to nevěděli, pokud by to oni sami nepřiznali. V tom nám Bible nic nezastírá. Ne-přikrašluje nikoho, zvlášť ne ty, kterých si vážíme pro jejich víru a odevzdanost Pánu Ježíši.
Učedníci dosvědčili jasně: bez Ježíše jsme byli naprosto dezorientovaní a měli jsme hrozný strach. To se ve vteřině změnilo Ježíšovým příchodem a jeho slovy: Pokoj vám. Když Ježíš řekl chromému „vstaň a choď“, jeho nohy se zpevnily a on nejen šel, ale i skákal a tancoval radostí. Když Ježíš říká: „Miluj Boha celým srdcem a svého bližního jako sebe sama“, zároveň nás k tomu uschopňuje. Jeho slovo „Pokoj vám… Přijměte Ducha svatého“ dalo učedníkům smíření, lásku, důvěru – pokoj s Bohem i s lidmi a celým stvořením a odvahu žít s Kristem, ať už se stane cokoli.
Evangelista Jan píše pro generaci, která už neměla možnost setkat se s Ježíšem, a řady očitých svědků řídly. Proto, aby lidé uvěřili a ve víře vytrvali, bylo potřeba vybrat z Ježíšovy činnosti a působení to podstatné, aby nebylo pochyb. Později to křesťané vyjádřili ve vyznáních víry: Ježíš byl skutečným člověkem, kvůli našim hříchům zemřel, překonal smrt a Bohem oslavený žije svým Duchem ve své církvi.
Člověk a dokonce i společenství církve může zapochybovat o pravdivosti této výpovědi. Vždyť to bylo formulováno tak dávno a my jsme od té doby „evolučně“ vyspěli. Pohřbili jsme tolik zvyků, tradic a představ našich předků! Pohřbíme i víru ve vzkříšení jenom proto, že s ním nemáme dosud vlastní zkušenost a předtím ani potom se to v této naší dimenzi nestalo? Budeme se radši bát, schovávat hlavu do písku, obviňovat druhé a trápit se bez pomoci?
Tomáš nedokázal ze svých sil uvěřit, že Ježíš opravdu žije. Avšak nechtěl se křečovitě držet své skepse a svého strachu. Aby se na Ježíše dokázal spolehnout, však potřeboval hmatatelný důkaz: Ježíš není jen duch, ale celý člověk, podle apoštola Pavla „nový Adam“. Tomáš tak zachoval všem „materialistům“ jasné svědectví: Ježíš byl vzkříšen. Bůh a Pán změnil naše „Dvojče“ i všechny, kdo se s ním ve víře setkali. Osvobozuje od strachu a otročení světu a dává úkol: pod vedením Ducha svatého zvěstovat slovem i způsobem života Boží odpuštění a učit se vzájemně Kristově lásce.
Pane Ježíši Kriste, je to úžasné, že tě můžeme ve víře přijímat všemi smysly.
Díky za tajemství Velikonoc, které ve společenství církve s napětím odkrýváme
a které nás svou slávou nekonečně přesahuje.
Zůstávej s námi,
ať se na nás naplňují zaslíbení tvé smrti a vzkříšení.
Amen
Autor: Světla Košíčková
Český zápas č. 15/2026 z 12. 4. 2026
Obrázek: Luca Signorelli (1450–1523): Vzkříšený Kristus se zjevuje svým učedníkům (1514) - detail. Detroit Institute of Arts (DIA), Detroit, Michigan, Wikimedia Commons (public domain).
