(ČZ 5/2026) Když Ježíš spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa...
a učil je: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“
Na hoře, symbolickém místě, kde Bůh odjakživa komunikuje s člověkem, Ježíš předkládá své kázání posluchačům. Majestátnost hory tu kontrastuje s člověkem. Co je vůbec člověk vůči Bohu? Jak bezvýznamný a malý! Hora, na níž Ježíš káže, je skalnatý pahorek nedaleko Genezaretského jezera. Dnes na něm stojí kostel s kupolí, aby připomínal jedno z nejdůležitějších Ježíšových kázání. A toto Ježíšovo kázání – blahoslavenství se později spolu s Desaterem stává základem křesťanské etiky. Ježíš tu určuje víceméně hodnoty dobrého lidského charakteru, který je v protikladu k hodnotám, které zastává svět.
Blahoslavený podle našich laických představ je ten, kdo něco má, něco může a něco znamená. Jenže podle Ježíše je to přesně naopak. Blahoslavený je ten, kdo nic nemá, nic nemůže a nic neznamená. Pěkně smutné pro nás, že? Ale všechno je jinak. Jako obyčejně. Blahoslavenství jsou vlastně určena především pro ty, kdo následují Ježíše. Jako by jim Bůh chtěl vynahradit za všechny trpkosti věčný život v nebi. Na horu vystupuje mnoho lidí a jeho slovo je určeno pro každého z nich. Zapadá do jejich srdcí s láskou i něhou. Ohromuje je svou mocí, protože je označuje za šťastné a blahoslavené, třebaže jim kručí v břiše, jsou nemocní a nemají ani vindru. To není žádná ironie ani legrace. Štěstí, to přece spočívá v něčem jiném, v radosti z následování Krista i ze slyšení jeho slov.
Otázkou tu ovšem zůstává, jestli nás pohled na Krista vůbec štěstím naplňuje, jestli hladovíme po jeho slovech, jestli toužíme po následování. Ježíšovi posluchači očividně toužili být s ním a naslouchat mu. Kdo by se jinak plahočil na horu? Ježíš říká – blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. – Jsou tedy lidé chudí duchem šťastni? Chudoba tu zcela jistě nesouvisí s majetkem či slabomyslností nebo mentálním postižením, ale s Duchem. V Ježíšově době byli lidé přesvědčení, že bohatství je spojeno s požehnáním a chudoba s kletbou. Ale jak se stát chudým v duchu dnes? Snad jen odstranit ze svého srdce všechno, co nám brání otevřít se Bohu. Nemusí právě člověk rozdat veškerý svůj majetek, jsou i jiná bohatství, když se necháme třeba vést láskou k ostat-ním. Když rozdáme všechno, co máme, svůj úsměv, svůj čas nebo i své vlastní schopnosti. Když nejsme ničím, jsme svobodní a máme čisté srdce. Teprve tehdy jsme schopni konat Boží vůli i přijímat druhé. A tehdy také, jak slibuje Ježíš, budeme vlastnit i nebeské království.
Z Ježíšova kázání zaznívají i další blahoslavenství.
Na samém vrcholu Hory blahoslavenství je pak kříž. V něm se setkává nebe se zemí. Ježíš žil v chudobě a zemřel tiše na kříži. Žádný revolucionář. Ale není nakonec větší revoluce než všechna tato blahoslavenství postavená na hlavu a obrácení našich představ naruby? Dostali jsme do vínku svobodnou vůli. Sami se můžeme rozhodnout, ale samotné požehnání, to přichází až od Hospodina. Amen.
Svatý Bože, ty jsi převrátil naše světské hodnoty.
To, co svět považuje za velké, ty považuješ za malé. Co svět hledá, ty nám ukazuješ jako marnost. Nauč nás, Pane, hledat tvé království, kde pravé bohatství spočívá v duchu.
Připomínej nám, že každé světlo zažene temnotu a každá beznaděj najde vítězství v naději tvé víry. Amen.
Autor: Alena Fabiánová
Český zápas č. 5/2026 z 1. 2. 2026
Obrázek: Josef Drahoňovský (1877 – 1938), Ježíš kazatel (Ježíš káže na hoře), kostel sv. Václava na Zderaze, Praha. Foto: Tomáš Novák
