(ČZ 41/2025) Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných...
zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A byl to Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Ježíš na cestě do Jeruzaléma uzdraví deset malomocných. Zázrak. Nevíme, kde přesně se to stalo, zeměpisné určení není moc detail-ní. Malomocní dodržují předepsaná pravidla, drží se stranou. Ale místo tradičního varování nečistých hlasitě volají: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi.“ To nebylo obvyklé oslovení, tak Ježíše oslovují učedníci. Malomocní vnímají Ježíšovu výlučnost. Vyjadřují svou úzkost a potřebu pomoci. Ježíš malomocné pošle za kněžími, aniž by vyslovil uzdravující slovo nebo třeba udělal bláto nebo cokoli podobného. Jen je pošle pro potvrzení, že jsou v pořádku. A oni jdou. Podstoupí tím test své víry. A stane se zázrak. Cestou „na úřad“ jsou očištěni. Je to takový civilní, nenápadný zázrak.
Vděčnost a chválu za uzdravení však vyjádří jen jeden. Nevděk světem vládne. A ani nepřekvapí, že je to Samařan. Někdo, kdo není ve společnosti ve zrovna pohodlné pozici, pokud to bylo v Galilei. Zatímco Židům přišlo uzdravení jaksi přirozené, když o ně poprosili, Samařan je ten, kdo ví, že nic není samozřejmé a každou přízeň bližního či Boha je třeba ocenit. Život křesťana by měl být prodchnut vděčností, protože je k ní důvod v každém okamžiku, kdy je nám dáno pobývat na Boží vinici.
Ale je tu těch devět. A to je velmi uklidňující. Protože si myslím, že to až tak jako Samařan vždycky neprožíváme, ani v malých ani ve velkých událostech našich životů. Člověku možná ani nedojde, že to, co se stalo v jeho životě, je skvělé. Velký nebo malý zázrak. Nebo ano. Potkaly ho mnohé podstatné dobré konce, kdy mu spadl kámen ze srdce a řekl si, že teď už ho nic nevyvede z míry, protože to tak dobře skončilo… Ale setrvačnost naší mysli je mnohdy dost vemlouvavá.
Těch devět zůstalo uzdraveno. Nemuseli zázrak vrátit! Ježíš by těm devíti přál, aby zakoušeli přesah události, která je potkala. Aby byly oživeny i jejich duše. Základní dávku víry prokázali. Vydali se za kněžími, a když tam šli, tak byli uzdraveni. Proto ta poznámka o slepém kuřeti v nadpise. I když uzdravení nedocenili velikost obdarování, nebyli nadlehčováni obláčkem vděčnosti, vlastně zůstali slepí k velikosti Ježíšova činu, uzdraveni byli. Bůh není malicherný, jeho divuplnost a všezahrnující moc nepotřebuje naši odezvu. Vnímat zázraky všedního dne, i ty popírající naše chápání, je velká milost, ale i když si jich nevšimneme, tak se dějí. Ty malé i ty velké. Ale když jsme k nim slepí, tak můžeme chřadnout a cítit se vyprahle. Bezmocně. Malomocně. Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi.
Bože, děkujeme ti, že tě můžeme volat ve chvílích úzkosti a obav.
Prosíme, dej, ať si uvědomujeme, čím nás obdarováváš, a ať tě častěji velebíme velikým hlasem.
Otvírej naše oči. Amen.
Autor: ES
Český zápas č. 41/2025 z 12.10. 2025
Obrázek: Gebhard Fugel (1863–1939): Kristus a malomocní (ca 1920), Diözesanmuseum Freising (Wikimedia Commons).
