(ČZ 21/2025) Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat...
přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím – a přijdu k vám. Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili.“
Četla jsem recenzi na knihu, jejíž jméno a autora si teď nevybavím, ale obsah rozhodně ano, stál za to. V recenzi byly z té knihy ukázky, pasáže a je to povzbuzující. Nejde o žádnou nepopsanou situaci – je to z lágru, koncentráku, ale ten přístup, ten postoj. Svědectví patnáctiletého kluka, jeho pohled na situaci s odstupem, nadhledem a realismem, k němuž jej situace přivedla. Buď zahynout, nebo poodstoupit.
Píše tam, že nakonec mu nejvíc pomohla vnitřní svoboda. Když už ho dorazili tak, že to bylo na hraně mezi životem a smrtí, stalo se mu, že se najednou přestal bát. Najednou mu došlo, že se chce a bude chovat tak, jak potřebuje, protože nemá co ztratit a protože to je nejpraktičtější. Nad všechno ostatní se „povznesl“. Třeba byl apel plac, stáli v řadě, nohy ho neposlouchaly, tak si sedl. A bylo mu jedno, že si sedá do louže, protože ukročit ze svého místa nemohl, bylo mu jedno, že ho za to můžou vmžiku sejmout, bylo mu jedno, že leje, že je zima, potřeboval si sednout, tak si sedl. Líčí tam, že se během tří měsíců stal z chlapce starcem – fyzicky. Úplně mu odešlo tělo. Stal se vetchou slupkou. „Nejvíc mě rozčilovaly ty dřeváky. Podpatek hned odešel, takže se v nich člověk tak divně houpal, mundúr nikdy neuschnul, jako když je člověk pořád v nasáklé kartónové rouře.“ Ale ke všemu přistupuje stoicky. Ne smířeně. Věcně. A není to rezignace a není to vzdání se a není to prohra. Je to pokoj. Pokojně reagující na danou situaci volí ta nejoptimálnější řešení v těch nejneoptimálnějších podmínkách.
To se mi vybavilo při četbě slov Ježíše: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám. Ne jako svět dává, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“
Ježíš odešel a vrátil se v Duchu svatém. Tak mně to připadá, že jsme Ducha svatého dostali k tomu, abychom přijali postoj toho chlapce. Obrazně řečeno. Obklopeni vírem děsivých zpráv nejen o mrtvých bytostech na všech stranách, sejmutých jednou dobře mířenou kulkou, což je děsivé, ač vzdálené, dění, které nemůžeme ovlivnit, až po obrovské požáry obrovského množství k nám dováženého plastu, aby si někdo „namastil kapsu“. To všechno je tak apokalyptické, že my, obklopeni sami svým vlastním strachem, se začínáme posouvat někam do oblasti inferna.
A to je škoda. Zatím se nenalézáme v situaci toho chlapce, i když se to může někam do podobna posunout.
Pocit beznaděje, pocit patové situace, pocit bez-mocnosti ruší dnešní text: „ Odcházím a přijdu k vám.“ Už přišel. Ježíš se vrátil v Duchu svatém. Ježíš se vrátil v moci Otce, takže může být tady i tam, v Břeclavi i Karibiku současně, takový je Duch svatý, může vstupovat do katedrál i kontejnerů s ukrytým bezdomovcem. „Přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže. Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal.“ Jak tomu rozumět?
K tomu Francis Moloney (Výklad evangelia podle Jana, s. 434): „Namísto obav a zděšení budou učedníci, naplněni Duchem svatým, zakoušet lásku, prohloubení víry a radost. Dar, který odcházející Ježíš dává svým učedníkům, je pokoj, pokoj, kterému se nevyrovná nic, co může nabídnout svět. Žijeme v mezičase, v trvalé přítomnosti Ducha přímluvce. Čtenář uvízl v napětí mezi Božím zjevením v Ježíšově slově, které je přítomno skrze dar Přímluvce, a pokračující přítomností vládce tohoto světa na straně druhé.“
Proto dál Ježíš uvádí: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí. Vy jste čisti již pro to slovo, které jsem k vám mluvil.“
To je velmi důležitý text navazující na předchozí slova, ubezpečuje nás, že v Ježíšově pokoji jsme v rádiusu Ducha svatého a neseme ovoce tam, kde stojíme, v tom místě, v tom čase, kde se nalézáme, bojujeme proti vládci tmy svým opačným přístupem k životu, bez ohledu na situaci, tedy – ať se děje, co se děje. „Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ To říká Ježíš nám – přes věky a staletí, oslovuje nás důvěrně v Duchu svatém, abychom bez ohledu na vývoj situace konali to nejlepší, co v tu chvíli konat můžeme, a ostatní nechali plavat. Amen.
Bože, dej nám odvahu vyprošovat si Ducha svatého i s tím vědomím, že už to nebudeme my,
ale On v nás a třeba nás povede někam, kam bychom se sami nevydali.
Amen.
Autor: Marta Silná
Český zápas č. 21/2025 z 25.5. 2025
Obrázek: Duccio di Buoninsegna (1255–1319): Kristus se zjevuje učedníkům na hoře v Galileji (1308-1311), zdroj: The Yorck Project (2002) (Wikimedia Commons).
