(ČZ 14/2024) Příběh o setkání Vzkříšeného Ježíše s učedníky je nám všem znám jako příběh o „nevěřícím Tomášovi“, anebo o „pochybujícím Tomášovi“.
Mnoho kazatelů nad tímto Kristovým učedníkem přemýšlí z různých stran, jako o určitém skeptikovi, nedůvěřivci či člověku příliš racionálním, přízemním, toužícím vše uvidět na vlastní oči. Ale proč ne? Kdo z nás tyto otázky okolo Božích věcí a Božího království občas nemá? Možná si mnozí z nás klademe otazníky v srdci, jestli opravdu má smysl v těch našich malých společenstvích znovu a znovu kázat o víře... vždyť jsme mnohdy na tom jako Tomáš... Máme právo ho vůbec kritizovat? Není on přece jedním z nás?
Měli ostatní učedníci větší víru než Tomáš, když byli „ze strachu před Židy“ ukryti za zavřené dveře? Oni Pána již viděli předtím, než ho viděl Tomáš, ale není toho mnoho, co v našem biblickém příběhu o těch dalších učednících čteme, takže být občas skeptický vůči některým emocionálním nadšencům je v podstatě normální, zvláště v náboženských kruzích. Potkala jsem mnoho lidí z různých církví všelijak nadšených, i já jsem mezi ně patřila, ale když přišly velké životní zkoušky, moje nadšení se proměnilo v boj o záchranu mé duše, kdy jsem mnohdy nevěděla kudy kam. Vše vnější ztratilo svůj lesk a moje duše volala k Bohu: „Pane, zachraň mě...“ – a On vždy svým vlastním způsobem odpověděl a zjevil svou živou přítomnost.
Ježíšovi učedníci byli po jeho smrti ve velkých rozporech, jejich Mistr a Pán byl mrtev, ale přece jen je mnohokrát povzbuzoval k naději ve vzkříšení... mnohokrát jim to sděloval. A nyní jsou v situaci, kdy je toto slovo naplněno a oni vidí svého Pána, který přichází a říká: „Pokoj vám“, povzbuzuje je, aby se již nebáli, nabízí svého Ducha svatého a moc odpuštění... A Tomášovi se dostává reálného prožitku, setkání a odpovědi na jeho malomyslnou touhu po vidění bolavých ran z ukřižování – sám živý Ježíš mu nabízí možnost si sáhnout na jeho ruce i na ránu v jeho boku. A povzbuzuje Tomáše: „nepochybuj a věř“ – kralická Bible nám sděluje Kristovo slovo: „nebudiž nevěřící, ale věrný.“
Kdo z nás by ve svých pochybnostech, krizích a zkouškách nepotřeboval se takto fyzicky potkat s Božím Synem? Komu to je dopřáno? Tomáš dostal velký dar a byl si toho vědom, protože už nepotřeboval vkládat ruce do Ježíšových ran, ale jen vyznal: „Můj Pán a můj Bůh“.
Je to jakoby vzdech či výkřik... zvolání. Někteří to chápou jako oslovení „můj Pane a můj Bože“, jiní jako sdělení ostatním: „To je můj Pán a můj Bůh“. Možná nám může být nejbližší doplnění: „Vždyť ty jsi byl vždy můj Pán a můj Bůh“, jelikož jde o rozhovor mezi Ježíšem a Tomášem a oni si to v podstatě vyříkali ti dva mezi sebou.
Tomáš, ten skeptik a pochybovač, proslovil vrcholné vyznání celého Janova evangelia. Ani Petr ani Jan, ale Tomáš – ten nenápadný, ten vždycky jakoby ve stínu... Tomáš první propojil evangelium od počátku do konce, Alfu i Omegu: „Na počátku bylo Slovo ... to Slovo byl Bůh... Slovo se stalo tělem“.... Tomáš nám ukazuje, jak je důležitá upřímnost, vztah a rozhovor s Kristem. Cokoliv nás v oblasti naší víry trápí, je potřeba to vyjádřit v duchovním rozhovoru (v modlitbě) svému Pánu, upřímně se s ním sdílet o všem, co prožíváme, co cítíme a čekat na jeho odpovědi, i když nás občas pokárá v našich pochybnostech a nedůvěře... nebojme se, vždyť On nás nepřišel soudit, ale spasit. Amen.
Bože, děkujeme ti za tvého Syna, který přichází do našich pochybností a nedověry se slovem pokoje,
odpuštění a ujištění, že jsme v tobě jedineční.
Vybízíš nás k upřímným vyznáním, abychom si uvědomili, jak na tom skutečně jsme.
A zároveň nás povzbuzuješ, že i když tě fyzicky nevidíme,
dáváš se poznat každému z nás v našich bolestech i starostech.
Tvá milost a láska je úžasná, vyznáváme spolu s Tomášem:
„Vždyť ty jsi náš Pán a náš Bůh v Kristu Ježíši.“ Amen.
Autor: Alena Milová
Český zápas č. 14/2024 z 7. 4. 2024
Obrázek: Caravaggio (1571–1610): Nevěra svatého Tomáše (církevní verze, 1601), soukromá sbírka, Florencie (Wikimedia Commons).
