(ČZ 37/2025) U příležitosti Mezinárodního dne míru jsme oslovili duchovní a věřící Církve československé husitské s několika otázkami, které se dotýkají míru v dnešním světě i v osobním životě.
Ptali jsme se jich, co pro ně mír znamená, jak jej prožívají, kde se s ním (ne)setkávají a jak může každý z nás přispět k většímu pokoji ve společnosti. Jejich odpovědi přinášejí hluboká svědectví víry, naděje a angažovanosti – a zároveň ukazují, že mír není jen politické nebo mezinárodní téma, ale především osobní i duchovní výzva. Mezinárodní den míru, který připadá každoročně na 21. září, byl vyhlášen Organizací spojených národů v roce 1981. Tento den je výzvou ke světovému příměří, nenásilí a aktivní snaze o porozumění mezi národy i jednotlivci. Křesťanská tradice vnímá mír jako jeden z plodů Ducha a podstatný projev Božího království mezi lidmi.
1) Jak se podle vás může obyčejný člověk podílet na vytváření míru – doma, v komunitě nebo ve světě?
2) Které biblické příběhy nebo verše vás inspirují k tomu, abyste podporovali mír?
3) Myslíte si, že církev má dnes aktivní roli v otázkách míru a spravedlnosti?
Oldřich Nováček, přednosta Odboru kulturního, tiskového a archivního ÚÚR a kazatel NO Praha Vršovice
1) Mír – pokoj nezačíná „tam venku“, ale nejprve v srdci každého z nás. Když člověk hledá pokoj uvnitř sebe – skrze modlitbu, odpuštění, smíření se sebou samým i s druhými – stává se nástrojem pokoje pro své okolí.
Nejen doma, ale i všude jinde bychom měli naslouchat, odpouštět a vy-tvářet prostředí, kde se ostatní cítí přijatí a v bezpečí. I obyčejné slovo vlídnosti může mít velkou moc. V komunitě bychom měli hledat společné dobro. Každý z nás zde může přinášet smíření tam, kde vznikají spory, a hledat cestu porozumění místo rychlého soudu. Svět nám může působit vzdáleně, ale i malé skutky mají velký dosah. Mír není jen absence války – je to způsob života postavený na pravdě, spravedlnosti a lásce.
2) V Novém zákoně jsou velice inspirující blahoslavenství v Matoušově evangeliu. V tom sedmém můžeme slyšet Ježíšova slova: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,9). Ježíš tu neříká jen „mějte pokoj“, ale „působte pokoj“. To je aktivní výzva k tomu, abychom byli tvůrci smíření. Další silný příběh o pokoji a smíření je rozmluva Ježíše se Samařskou ženou u studny (J 4). Ježíš přechází hranice národnostní, náboženské i genderové a otevírá prostor dialogu a porozumění. To je mocný obraz toho, jak pokoj začíná. Také v podobenství o milosrdném Samařanovi (L 10,25-37) vidíme, že skutečný mír a pokoj se rodí v konkrétní pomoci a soucitu, nikoli v přecházení kolem utrpení. V Listu Římanům pak apoštol Pavel říká: „Pokud je to možné, pokud záleží na vás, žijte v pokoji se všemi lidmi.“ (Ř 12,18), realisticky zde připomíná, že vytváření míru a pokoje je mnohdy náročné, ale my jsme povoláni dělat svou část, i když to není snadné. Pokoj není slabost, ale naopak odvaha.
3) Ano, určitě – právě proto, že její poselství stojí na evangeliu pokoje. Když se podíváme na samotného Ježíše, vidíme, že nehlásal jen „soukromou zbožnost“, ale dotýkal se velmi konkrétně vztahů, nespravedlností a rozdělení ve společnosti. Tam, kde lidé byli vyloučeni, on je přijímal. Tam, kde vládla nenávist, přinášel smíření. Církev by měla připomínat, že každý člověk má hodnotu, že násilí a útlak nejsou cestou, a měla by se stavět na stranu slabých. V době polarizace a konfliktů ve společnosti a ve světě má církev vytvářet prostor, kde se lidé odlišných názorů nebo kultur mohou setkat bez nenávisti. Důležitá je tedy úloha církve v konkrétní pomoci – v diakonické službě, charitativní práci, pomoci uprchlíkům, podpoře obětí válek či nespravedlností – to vše je součást evangelia. Samozřejmě, církev je tvořena lidmi, a proto někdy selhává – i v otázkách míru a spravedlnosti. Proto je důležité se znovu vracet k evangeliu, k Ježíšovým slovům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (J 14,27).
Juraj Dovala, brněnský biskup
1) Každý z nás se může stát tvůrcem pokoje. Mladí lidé ve svých vztazích můžou začít vystupovat férově. Můžou být laskaví k přátelům a tolerantní k názorům druhých lidí. Nikoho „nehejtovat“ (od angl. výrazu hate – nenávist) na sociálních sítích. Pokud jsme rodiči, je přímo naším posláním ke svým dětem přistupovat laskavě, s respektem a úctou. Jako k vzácným bytostem, které nám byly svěřeny. Laskavé a bezpečné prostředí naší rodiny nám dává vnitřní stabilitu a tvoří oázu míru i pro druhé. V práci můžeme vytvářet dobré vztahy. Ve společnosti a veřejném prostoru můžeme uvolňovat napětí, vášně a xenofobní nálady.
Můžeme přispívat ke společenskému usmíření, toleranci a laskavosti. Můžeme být upřímní. Být upřímní je krásné. Není třeba se bát výsměchu. Naše upřímnost bude inspirující i pro druhé. Tohle může dělat každý sám za sebe, to je kouzlo života. Pokud se tak rozhodne, bude přinášet do svého okolí dobro, smíření a klid. Nic to nestojí, je to zdarma a nepotřebujeme k tomu žádné speciální vzdělání ani finanční dotace.
2) Samozřejmě Kristova blahoslavenství, zvláště: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Nebo také apoštol Pavel: „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“
Ale je jich mnohem víc. Moc se mi líbí, že Ježíš po svém vzkříšení zdraví učedníky: Pokoj vám. Vnímám to jako nejdůležitější vzkaz vzkříšeného Krista: Boží pokoj vás dovede do jednoty Ducha.
3) Moc ne. A nemyslím tím jen CČSH. Celé křesťanské spektrum mi připadá hodně zahleděné do sebe a svých zájmů. V této oblasti doslova zaspaté a málo tvořivé. Přitom je společnost polarizovaná, plná fóbií, zranění a nepřátelství. A doslova volá po pomoci. Témata jako mír, lidská práva, společenské usmíření a léčivý potenciál Ducha a lásky nám opět protečou mezi prsty. Velikým vzorem by nám v tomto mohl být Jan A. Komenský, který ve své době patřil mezi výrazné hlasy Ducha volající po míru a obecném smíření. Co je ale důležité, nejde jen o to volat po smíření, sami se staňme ztělesněním pokoje. Tak jako Komenský.
Marek Feigl, farář NO Sedlčany a NO Votice
1) O míru tady slýchaly řady generací tak často a takové fráze (pokrytecké fráze), že jim z toho pochopitelně dodnes lezou bublinky z uší. V této souvislosti je třeba porozumět nesamozřejmosti míru a odházet ze slova „mír“ slovní a myšlenkový balast: cenu některých záležitostí pochopíme, až když o ně přijdeme. Nebo když vidíme, že nejsou tak banálně neochvějné, jak se předtím zdálo. – Podstatné zůstává porozumět tomu, že „mír“ a usilování o mír nepředstavuje nějaké státnické a papalášské řeči, ale že mír mezi státy a civilizacemi je květem kultury, která začíná doma, v rodinách, v občanském a vztahovém životě: sázet na neubližování, smír, nenásilnost, na Gándhího „ahimsá“ (zdrženlivost, mírnost v řeči i skutcích). Najít v této kultuře soucitu a milosrdenství více zalíbení než v agresi, pýše, nátlaku a nadřazenosti – a právě v každodenních souvislostech, „tam, kde se nikdo nedívá“ – to věru není úkol pro slabé...
2) Jsem velkým čtenářem Pavlových a pavlovských epištol. V Listu Efezským nacházím velice žírné slovo o míru – a nakonec i o tom, jak má křesťan pracovat pro mír: „Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.“ (Ef 6,11-17) Křesťanovy zbraně mají být zejména či výhradně duchovní zbraně. Rovněž se tu zapovídá pochopit bližního jako zdroj zla, nad kterým, když ho osobně eliminujeme, lze zvítězit a zla se provždy zbavit. Nepřítel v boji má povahu nadosobní, hodnotovou: čelit mu jde ne tím, že ho majzneme po hlavě, ale duchovní alternativou, ve které se přísahá na jiné duchovní zdroje...
3) Z výše řečeného vyplývá, že církev tuto roli má a jak by ji snad měla uchopit: rozvíjením a prohlubováním kristovské kultury nenásilí, soucitu a milosrdenství. Posílání dopisů a podporujících provolání státníkům je tu až poslední vagón vlaku; předcházet by ho měla zvěst církve, že v míru a mírem se náležitě chválí Boží pokoj a stihne se mnohem více užitku a dobra než v poměrech agresivních.
Aleš Ptáček, ředitel úřadu ústřední rady CČSH
1) Myslím, že nejdříve je potřeba pokusit se vytvořit si nějaký mír v sobě, což ovšem nemusí být vůbec snadné. Když se nám to povede, nebo alespoň zčásti povede, určitě to na naše blízké okolí bude mít vliv a budeme tím druhé inspirovat. Dále bychom neměli podléhat dojmu, že nic nezmůžeme. Jako jednotlivci máme možnosti omezené, ale zcela bezmocní také nejsme. Jako dobrý začátek mi také přijde nahlédnout do historie, jakým způsobem lidstvo o mír přicházelo, a zkoumat, jestli nejsme na cestě historii zase opakovat. A v neposlední řadě, lhostejnost k událostem války jinde ve světě, když u nás se třeba zrovna nic tak strašného neděje, míru rozhodně nepomáhá.
2) Myslím si, že Bible podává realistické svědectví o člověku a nevidím v ní mnoho nějakých patetických mírových prohlášení. Poselství o tom, že všichni jsme děti jediného otce, je ale jednoznačně mírotvorným. Co mě však nejvíce inspiruje k tomu vážit si míru a usilovat o něj, je utrpení lidí, kteří válečnými konflikty prošli a prochází.
3) Církev dnes v úsilí o dosažení míru a spravedlnosti určitě aktivní je. Otázka ale je, jaký má v současné době církev vůbec vliv. Možná však bude lepší to zas až tolik neřešit a prostě využívat k dobrému aspoň tu trošku vlivu, který dnes církev ještě má.
Marika Zvardoň, farářka NO Praha Vyšehrad
1) O mír se každý může zasadit předně tím, že začne sám u sebe. Bude se snažit být tím nejlepším člověkem ve vztahu ke všemu, co má okolo sebe. Zároveň bude vnímat, že tu není sám, ale je součástí většího celku, který je ale omezený na rozměry naší planety Země...
2) Zlaté pravidlo, které shrnuje podstatu etiky Ježíšova učení, nám v tom může být vodítkem: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Matouš 7,12)
A samozřejmě největší přikázání lásky: Marek 12,29–31: „Ježíš odpověděl: ‚První je toto: Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého srdce svého, z celé duše své, z celé mysli své a z celé síly své. Druhé je toto: Miluj svého bližního jako sám sebe...‘“
3) Církev má dnes zásadní roli v otázkách míru a spravedlnosti a měla by se aktivně k těmto tématům nejen vyjadřovat, ale také mír a spravedlnost ve společnosti podporovat.
Anna Holínská, farářka NO Dvůr Králové nad Labem
1) Dodržováním Desatera Božích přikázání!
2) Ježíšova podobenství.
3) Samozřejmě!
Děkuje za odpovědi Ondřej Syrový
Český zápas č. 37 z 16. 8. 2025
