(ČZ 36/2025) Schody, schody, zase schody… nahoru dolů a jsme v sakristii, nakonec uvnitř kostela svatého Václava na Zderaze.
Výstup po tolika schodech stál za to, když stojíme pod krásnou a zároveň mohutnou gotickou klenbou sboru, kterému se říká „tajemný kostel“, zřejmě proto, že stojí na skále od doby Karla IV. a pod kostelní dlažbou je hrobka, do které se pohřbívali řádoví kněží a někteří měšťané. Sestře farářce Emanuele Blažkové ukazujeme na strop nad chórem, kde je patrný původní gotický ráz, s tím, že při renovaci bylo uděláno jistě hodně práce.
„To mi ani nepřipomínejte. Chtěli jsme vymalovat jen část a restaurátoři vymalovali celý strop nad kůrem a předložili účet 400 tisíc korun. My jsme na to neměli. Naštěstí jsme měli svědky a důkaz, že jsme si to neobjednali.“
Když jsme u peněz, teď vás čeká oprava starobylých varhan: „Pořádáme na ně sbírku a budeme rádi, jestli kdokoli na ně přispěje. Máme tu výbornou akustiku a zdejší koncerty tím mají vysokou úroveň.“ Kdy budou opraveny, ptáme se: „S opravou se začne v roce 2027 a nebude hotovo hned. Bude se opravovat na etapy. Je to složitá oprava.“
O samotném kostele by se dalo vyprávět velice dlouho, a to o jeho přestavbách, zuboženém stavu po bombardování na Popeleční středu roku 1945, kdy poškozený kostel vyfotografoval slavný fotograf Josef Sudek. Neměli bychom opomenout jméno duchovního Jaroslava Krejcárka, který se loučil se studentem Janem Opletalem, postřeleným na manifestaci 28. října 1939.
Jsme zde proto, že obec oslaví v září svých sto let vzniku. Mluvme proto raději o lidech, kteří tento „tajemný kostel“ navštěvují a jsou mu oddáni. Ostatně sestra farářka Ema prohlásila v jednom rozhovoru, že tajemnost kostela spočívá rovněž v tom, že zde sloužily a slouží ženy. Předchůdkyní ženou byla Blanka Švehlová, která zde strávila dokonce třicet devět let, a nynější farářka zde slouží již úctyhodných devatenáct roků.
Jak jste se na Zderaz dostala?
„Já jsem sem vůbec nechtěla, přestože jsem zde jako bohoslovka v sedmdesátých letech měla několikrát kázání. Byla jsem farářkou v Praze – Radotíně, kde jsem byla spokojená a myslela, že tam dožiju. Ale v roce 2006 mi zavolal tehdejší biskup Bican s tím, že obec na Novém Městě si mě přeje jako farářku. Zdvořile jsem odmítla. On však zavolal podruhé se stejnou žádostí a opět jsem odmítla s tím, že chci dožít v Radotíně. Bratr biskup řekl: ‚Každý by mi líbal ruce, kdybych mu Zderaz nabídl, a vy se necháte prosit!‘ Tak jsem si řekla, že bych měla být poslušnější. A nelituji toho.“
Předchozí poznámka o sedmdesátých letech a přechod do roku 2006 na Zderaz, koho by nenapadlo ta léta srovnávat. Umožní nám to porovnat poměrně velkou časovou výseč ve stoleté historii obce. Sestra Ema vypráví:
„Je to neuvěřitelný rozdíl. Přišla jsem do obce, kde se tehdejší čtyřicátníci a padesátníci stali šedesátníky a sedmdesátníky. Zestárli, ale pořád měli k Bohu i k obci vřelý vztah. Jednalo se o druhou a třetí zakladatelskou generaci, kdy ti lidé svoji obec, svého duchovního milovali a darem dávali svůj čas. Chci zdůraznit, že obec, kde lidé svou zbožnost deklarují jen účastí na bohoslužbách, není v mých očích obcí živou. Křesťanství nepraktikované ve všedním životě a vlastně úplně ve všem je jen ozdobným šatem, který si svlékneme po návratu z bohoslužeb domů. Uráží Pána Boha, nepřináší užitek nám ani okolí.
Máme v církvi velké minus v tom, že nemáme rodinnou zbožnost. Zde „na Zderaze“ jsme na tom oproti jiným obcím dobře, máme mezi sebou několik manželských párů. Ale, jak známe dnešní život, tak jejich děti jsou daleko od nás. Ty už s námi nežijí. Jednak proto, že nás dělí vzdálenosti, a pak také proto, že životní styl je jiný než před desetiletími a děti a vnoučata nechtějí „jít proti proudu“.
Sestra farářka má k řečenému také konkrétní srovnání: „Než jsem na Zderaz nastoupila, byli zde manželé Buttovi, kteří zároveň působili na školách. Bylo zde díky nim hodně (i školních) dětí. Po svém nástupu jsem se v tom pokoušela pokračovat, ale už se mi tak nedařilo. Nemohla jsem přitáhnout celé skupiny dětí, ale již jen pouhé jednotlivce – až takový je rozdíl mezi osmdesátými lety a dobou po roce dva tisíce. Dnes sestra kazatelka Kateřina Hamr jednou za měsíc osloví osm rodin s nabídkou dětských bohoslužeb a nakonec přijdou jen tři. Zkrátka, mají jiný program a jiné priority. Ptám se – nebylo by to pro děti aspoň jednou za měsíc potřebné a důležité?“
Jaký by na to mohl být recept, zamýšlíme se nad situací. Nedá nám to nehledat východisko.
Jaký máte recept?
„Z fary musí vycházet duch pravdy a poctivosti. Záleží na každém jednotlivci ve sboru, jak přistoupí k druhému člověku, ke spolubratrovi, k dítěti, ke komukoli.“
Co jako obec děláte? Jaká je vaše nabídka?
„Sloužíme ranní a večerní bohoslužby, konáme křty, svatby, pohřby. Také nabízíme biblické hodiny a meditace, ale mimoto se věnujeme kultuře. Pořádáme výstavy, koncerty a přednášky. Dokonce jsme nabídli pro dobrou akustiku naši sakristii hudebníkům jako zkušebnu. Zkoušely zde dva sbory, nyní máme jeden. Neustále hledáme další aktivity, a to takové, které kostelu sluší. To znamená, aby nevyvolávaly negativní pocity a neškodily.
Zapojili jsme se též do akce Zažít město jinak, což je sousedský festival po celém Česku. V sobotu 20. září mezi 14. až 19. hodinou nás najdete na ochozu kostela, připravené uvítat sousedy i kolemjdoucí. A v neděli 28. září v 18 hodin budeme mít slavnostní děkovnou bohoslužbu s představiteli církve.“
Není to stejně málo? Taháme ze sestry farářky další recept, jak přitáhnout lidi do kostela.
„S kostelem sousedí školy a často studenti sedí na schodech ke kostelu. Když přicházím, říkám jim: Dobrý den, milí studenti, pojďte se podívat do kostela. Oni se smějí a řeknou: Jindy. Což vlastně znamená nikdy. Řeknu jim: Děkuji, tím jste mi jasně odpověděli. Říkám jim dále: Děláte chybu, neboť kostely jsou krásné, v kostelech je dobrý duch, atmosféra. Navíc, kdybyste si chtěli popovídat, dozvíte se věci, které vám ve škole nebo ani rodiče neřeknou a které nenajdete na internetu. Oni se opět zasmějí a já jdu dál po schodech – svojí cestou. Proto říkám, ani já nemám recept, jak dostat lidi do kostela. Ale pravidelně se modlím za změnu a proměnu všeho. Mezi nebem a Zemí musí zajiskřit, aby se vzbudil zájem.“
Safra, opět schody nahoru, dolů, nahoru… jako když jsme na začátku našeho povídání přišli sem Na Zderaz za sestrou farářkou … Ach Bože!
Po schodech stoupal a s farářkou Emanuelou Blažkovou si povídal
Mirko Radušević.
Foto: Tomáš Novák
| Pražský sbor Nového Města byl schválen výnosem ministerstva školství a osvěty 5. září roku 1925. Proti jiným pražským obvodům se jednalo o poměrně malý sbor, čítající podle oficiálního zápisu 3267 členů. Přitom se rozprostíral na poměrně velkém území počínajícím Vyšehradskou ulicí, Na Moráni, podél Vltavy sahající až k Národní třídě, zde k pravé straně Václavského náměstí a shora obvod uzavírala Rumunská, Lublaňská ulice a Tylovo náměstí. Prvním duchovním od listopadu 1925 až do února 1930 byl Eduard Neumann. |
Český zápas č. 36 z 7. 9. 2025
