Biblický příběh, ze kterého citujeme v titulku, se váže k letošnímu úmornému létu. Jde o příběh svatého Eliáše, který zaujal mnohé věřící spojující víru s ekologickým hnutím. Sv. Eliáš je také významný pro národy jihovýchodní Evropy, pro které je nejen světcem ale i ochráncem. Vysvětlíme, proč se pražská ulice jmenuje Karmelitská.
Pokusme se najít nejen pranostiku spojenou s obdobím roku - vyvrcholením léta. Období je spojeno s častými požáry a bouřkami. Svátek svatého Eliáše připadá na 20. července a část pravoslavných podle gregoriánského kalendáře jej oslavuje 2. srpna. Svatý Eliáš byl starozákonní prorok, žil v devátém století před Kristem za králů Achaba (871–852 př. Kristem), Achazjáše (852–851 př. Kristem) a jeho jméno znamená „můj Bůh je Hospodin“. Vymezoval se proti kultu cizích bohů (Baal, Baal Zebub) a proti neomezené královské svévoli. Zásadní je Eliášův výrok „Živý je Bůh, před jehož tváří stojím“ a další jeho slova: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách...“. Eliáš jako prorok a autorita Boha vystoupil s těmito slovy před izraelské krále Achaba a ohlásil období sucha jako trest za královu nevěrnost a následnou nevěrnost celého národa. Izrael trpěl velkým suchem kvůli odklonu od Boha. Eliáš na popud Boha odchází na horu Karmel, aby zde lidem dokázal věrnost pravého Boha v konfrontaci s proroky falešného bůžka Baala. Vyzval krále Achaba, aby na horu Karmel přivedl všechen lid i 450 Baalových proroků. Ti marně zde vzývali svého bůžka. Eliáš poté připravil Hospodinův oltář, politý třikrát velkým množstvím vody. Z nebe sestoupil Hospodinův oheň, který strávil oběť, dříví, kameny i vodu v příkopu. Po obřadu Eliáš oznámil návrat deště, čímž skončilo dlouhé období sucha v zemi.
Hledání spojitosti
Mnozí věřící vnímají biblický příběh o Eliášovi na hoře Karmel jako silný duchovní plán a někteří z nich dokonce mluví jako o paralele k současnému globálnímu oteplování. Jsou to například Zelení anglikáni, environmentální hnutí v anglikánské církvi v Africe, které propaguje takzvanou eko-správu (eco-stewardship) a klimatickou spravedlnost. Často spojují moderní environmentální krize, jako jsou sucha a vyschlé země, s biblickým příběhem o Eliášovi na hoře Karmel. Tyto teorie podávají výklad, že sucho a oheň z nebe jsou nejen jako starověká historie, ale i jako metafory pro moderní kulturní úpadek, osobní obnovu a Boží konečnou moc nad soupeřícími světskými hodnotami.
Další příklad může být web protestantské denominace Církve adventistů sedmého dne, kde píší k příběhu sv. Eliáše na hoře Karmel: „Ještě větší než fyzické sucho, které svíralo národ, bylo duchovní sucho, které zanechalo Boží lid duchovně dehydratovaný, ačkoli si to, zdálo se, neuvědomovali (viz).“
Nejsou to pouze církve a některé denominace, na které mnozí hledí skrze prsty, ale podobné úvahy můžeme nalistovat v běžném americkém měsíčníku The Christian science journal. Magazín uvádí: „Přívalový déšť, který následoval po požáru, učí, že duchovní probuzení a odvrácení se od špatných cest musí nastat dříve, aby se uzdravení a obnova mohly vrátit do komunity nebo národa.“ S ekologickým výkladem Eliášova příběhu na hoře Karmel se setkáme i u nás, kdy dětem takto příběh podává web „deti.vira.cz“ (viz).
Lidová pranostika
Prorok Eliáš podle Bible nezemřel, Bůh ocenil jeho věrnost, ušetřil jej lidské smrti a odjel do nebe na ohnivém voze taženého ohnivými koňmi. Proto lidé věřili, že bouřky, blesky a letní požáry způsobují Eliášovy jízdy na ohnivém voze po obloze. S Eliášem souvisí i přírodní jev - elektrický výboj na vyvýšených místech.
Především pak na Balkáně je sv. Eliáš, zde Ilia nebo Elis odedávna uctíván jako prorok. Stovky kaplí a klášterů „Profitis Ilias“ stojí na vrcholech kopců a hor po celém Řecku i na ostrovech. Na Santorini je dramatické umístění kláštera v nadmořské výšce 567 metrů a je zde skutečnou střechou ostrova. V Dalmácii je sv. Ilija nejvyšší horou (773 m) pohoří Biokovo. Odráží to dlouhou křesťanskou a středomořskou symboliku hor jako míst modlitby a setkání s božstvím. Každá kaple má svou vlastní místní historii. Vše to společně tvoří důležitou součást náboženské a kulturní krajiny. V lidovém podání převzal Eliáš roli starých pohanských bohů hromu a počasí (např. Dia), a proto je vnímán jako vládce nad blesky, deštěm a úrodou.
Na Balkánu je sv. Ilia považován za patrona deště a úrody. V den jeho svátku můžete slyšet vesničany říkat: „Modleme se k proroku Eliášovi za déšť,“ zejména po období sucha. V bývalé Jugoslávii mu v některých oblastech přezdívají „Gromovnik“ a zdejší etnografové to odvozují od toho, že jde o symbol někdejšího boha Peruna – což je nejvýznamnější slovanský bůh hromu, blesku a války.
V Srbsku dodnes můžete pro změnu slyšet povzdech: „Od svetog Ilije sunce je milije.“ Netřeba překládat, v současnosti si ale myslíme o slunci něco jiného než, že by nám mělo být od konce července milejší.
Na okraj: U nás
Nesmíme zapomínat na české uctívatele sv. Eliáše, které známe pod zlidovělým názvem karmelitáni. Celý název zní Řád bratří blahoslavené Panny Marie na hoře Karmel. Tento katolický řád byl založen poustevníky ve dvanáctém století žijícími v ústraní v pohoří Karmel. V českých zemích se karmelitáni objevili roku 1347, když Karel IV. jim nechal v Praze na Novém Městě položit základní kámen kostela Panny Marie Sněžné. Roku 1412 vtrhl Jeroným Pražský v čele rozvášněného davu do jejich kostela, shodil relikviáře z oltářů a obsah znesvětil. Protestní čin souvisel s odporem reformních kruhů proti prodeji odpustků v Praze. Když se pak husitské bouře rozhořely naplno, karmelitáni se rozprchli a jejich pražský kostel byl vypleněn Janem Želivským. Po dvou desetiletích se karmelitáni do Prahy vrátili jen na krátký čas. Jejich úspěšný návrat do Prahy se konal až po roce 1627 a jejich řád se rozvíjel až po třicetileté válce. Odtud pochází název pražské Karmelitské ulice, neboť zde měli karmelitáni pozemky. Poslední příchod Karmelitánů do českých zemí se odehrál roku 1908, kdy převzali farnost Kostelní Vydří. Zde jsou i dnes a spolu s Prahou (Liboc), Olomoucí představují už jen velmi malou skupinu bratří. Od roku 2004 do 30. května 2010 působil na faře ve Volfířově také řád karmelitek. Karmelitáni čerpají svou inspiraci zejména z příkladu proroka Eliáše a Panny Marie.
Mirko Radušević
Ilustrace (výřez obrazu „Sv. Ilija Prorok“): Záhřebský moderní malíř, Andreja Dujnić Žmirić
