(ČZ 50/2025) Když loni v září prošly republikou povodně, zvedla se nevídaná vlna solidarity...
Ztráta důstojnosti a půdy pod nohama se může přihodit mnoha způsoby, ale právě ztrátu střechy nad hlavou vnímám jako nejbolestivější. Především pokud je zcela náhlá a nečekaná. Domov je místem, které obýváme desítky let a k němuž jsme nade vše přilnuli. Máme v něm své osobní předměty stejně jako doklady, ale i rýhy v podlaze, co jsme do ní za tu dobu nadělali. Máme tam sprchu a postel se svým polštářem, máme tam teplo...
Člověk musí být mimo domov neustále ve střehu, neustále něco řešit, pořád se cítí nesvůj – a tak problém nevyřeší ani to, když dostane náhradní ubytování. Protože tam už zkrátka nechal své srdce, obtisk sebe samotného. Svým způsobem (ač si to možná nepřipustíme) je to horší, nežli ztratit práci či někoho blízkého... To všechno si bezděky uvědomujeme, ať už žijeme ve městě, či na venkově, ať už je naše vzdělání jakékoli. A navíc každý víme, o kolik kilometrů či výškových metrů nás voda minula. Ti lidé mluví česky, prožili podobné životy jako my, pomůžeme jim. Je to krásné a chvályhodné. Jenže problémem společnosti (a nejen té naší, spíš té obecně lidské) je absence schopnosti „abstrahovat“ z takového konkrétního příkladu jakýsi šířeji platný princip. Pochopit, že nejde jen o jedny povodně v Litovli, ale o ztrátu domova obecně – tedy třeba i ve válce, kdy vlastně nesejde na tom, na jaké straně stojíme – ale pouze na tom, že jsme civilisté, kterým byl zničen jejich dům, což nás uvrhlo na cestu běženců. Mimořádná byla i naše pomoc ukrajinským uprchlíkům – ovšem zase hlavně proto, že jsme si do té pomoci dovedli promítnout sami sebe. Obklopeni historickou zkušeností s rozpínavostí východních režimů, svedli jsme většinově vcítit se do role oněch utečenců. Konflikt není příliš vzdálený a mohl by se jednou týkat i nás. Proto jsme konali. Ale když dojde na oběti v na Blízkém východě či dokonce v Súdánu, tento vnitřní závazek najednou necítíme. Jejich situace je příliš vzdálená té naší a pro valnou část z nás je tedy nepochopitelná. Spolu s odlišným kulturním zázemím těch lidí pak jejich důstojnost chápeme zkrátka jinak. Jako poněkud vágnější a pro nás méně podstatnou, protože jsou jiní, kteří stojí blíž, a dovedou se postarat za nás. To platilo i za migrační krize v minulých letech.
Je to přirozené nastavení, které je nutné. Je lépe pomáhat aspoň někomu, ale zato upřímně, nežli nechat své síly rozpliznout v nekonečném moři potřebných a neudělat nic. Ale měli bychom dovést své uvědomění alespoň tak daleko, abychom se vyhnuli těm nejkrutějším absurditám. Přeci nemůžeme nechávat mrznout uprchlíky v lesích v Podlasí ve jménu Evropské unie a svobody vůbec, zatímco o pár set kilometrů dál zachraňujeme jiné na hranicích s Ukrajinou. A nemůžeme upřímně pomáhat obětem povodní u nás, zatímco jsme přesvědčení o tom, že v Indii to nevadí, protože tam se stejně lidé množí příliš rychle. Měli bychom být tolerantnější. Třeba i vůči bezdomovcům. Protože každý z nás je finančně blíže jim, nežli rodině Kellnerových.
O střechu nad hlavou a důstojnost můžeme přijít kdykoliv. Můžou přijít další záplavy, může vybuchnout plyn. My nezachráníme přirozeně všechny, ale měli bychom pro ně nalézt více pochopení....
Nemusíme se cítit hloupě, že nepřispějeme na každou sbírku, ale pomáhejme tolik, kolik můžeme, s vědomím, že hodnota života v Jeseníku je stejně veliká jako hodnota života v rovníkové Africe.
David Selteinreich
Příspěvek zaslaný do literární soutěže „když ztrácíte půdu pod nohama“ k letošním Mezinárodním dnům proti rasismu. S tímto dnem úzce souvisí Mezinárodní den migrantů, který je vypsán na 18 prosinec a byl vyhlášen OSN v roce 2000 na památku přijetí Úmluvy o ochraně práv migrujících pracovníků a jejich rodin. V tento den se po celém světě konají různé akce, jako jsou konference, osvětové kampaně nebo kulturní festivaly.
Foto: Unspalsh / Kevin Buckert
Český zápas č.50 z 14. 12. 2025
