Z úvodního slova patriarchy Tomáše Butty na Festivalu duchovní hudby v kostele sv. Mikuláše konaného 5. 7. 2026.
František Palacký – český historik, filozof a politik, jehož 150. výročí jeho úmrtí jsme si v květnu připomínali, měl také vřelý vztah k hudbě a sám se jí i aktivně věnoval.
Základní hudební vzdělání získal již v rodných Hodslavicích od svého otce, který byl evangelickým učitelem a traduje se, že byl výtečným zpěvákem. V evangelických luterských sborech, mezi které náležely Hodslavice, se zpívalo při bohoslužbě z Třanovského kancionálu ze 17. století. Jiří Třanovský pro svůj kancionál Cithara sanctorum čerpal i z písňového dědictví české reformace z předbělohorského období. Ve vzdělávacím ústavu v Kuníně se mladý Palacký učil hrát na klavír pod vedením učitele a varhaníka Antonína Richtera. V této nábožensky tolerantní osvícenské katolické škole se zpívaly i písně ochranovské Jednoty bratrské. Později na evangelické škole v Trenčíně si za vedení Samuela Štúra osvojil hru na varhany. František tak zajišťoval varhanní doprovod bohoslužeb i církevních obřadů.
Palacký byl tedy aktivním hudebníkem, který hrál na klavír, na varhany a též na harfu. Navštěvoval koncerty poslouchal rád skladby J. Haydna, W. A. Mozarta, L. van Beethovena, H. Berlioze a dalších skladatelů.
Hudba se mu stala prostředkem sblížení se svojí budoucí manželkou Terezií Měchurovou. Palacký přicházel do této rodiny, žijící v domě v Pasířské ulici v Praze. Dcera Jana Měchury hrála na harfu. Poprvé ji Palacký doprovázel na klavír v roce 1825. Hudba tak Františka a Terezii citově sblížila a stala se součástí jejich manželského a rodinného života. Je známý obraz Antonína Machka z roku 1837, na kterém je manželka Terezie hrající na harfu se dvěma jejich dětmi – Janem a Marií.
Hudba provázela Palackého oslavy narozenin i další rodinné příležitosti. Bylo tomu jak v jeho pražském bytě, ale i na zámku Malči. Salón s klavírem u Měchurů a Palackých byl místem, kde se často rozeznívala hudba. Stal se nejen intelektuálním, ale i kulturním centrem tehdejší Prahy. Pod okny tohoto domu mu v roce 1866 uspořádal koncert pražský Hlahol, když Palacký získal významné ocenění z Vídně.
Ve svém mladém věku napsal spis Krásověda, ve kterém pojednává o umění. Hudba se vztahuje ke kráse a je spojena s poezií. Hudba – jako umění obecně – podle Palackého „filozofie krásy“ směřuje k lidskosti, k humanitě, k návratu člověka k sobě samému.
Když jsme se jako Církev československá husitská zapojili do letošních oslav Palackého a spoluorganizovali jsme akce v Praze, ve všech těchto setkáních měla významné místo hudba, k níž se poutal Palackého hluboký a živý zájem.
Tomáš Butta
Kopie podle Antonína Machka, Terezie Palacká s dětmi, orig. kolem 1837, Sbírka Národního muzea, H2-143002
