Sto let sboru ve Velkém Vřešťově jednoho z mála sborů na vesnici

(ČZ 23/2025) „Jsme společenství věřících a přátel naší církve ve Velkém Vřešťově a Hořicích. Vítáme vás v našem virtuálním světě a zveme do reality“ – můžeme číst na facebookových stránkách zmíněných obcí královéhradeckého kraje.

Naše redakce ráda přijala pozvání a při příležitosti stého výročí založení vřešťovského Sboru Dr. Karla Farského se do krkonošského podhůří vypravila. Nedlouho po poutní bohoslužbě, která se na paměť prvního, velmi oblíbeného a váženého faráře Stanislava Rykrta koná vždy nejbližší neděli po květnovém svátku Stanislava. Je to již tradice, místní lidé ji drží, po bohoslužbě posedí u napečených koláčů před sborem, užívají si kulturní program, jezdíval sem prý i harmonikář...

Letos se pouti zúčastnilo asi 38 lidí – i ze širokého okolí – sdělila nám místní sestra farářka Eliška Zapletalová, která zde za podpory další dobré duše, sestry Oldřišky Tomíčkové z hořického muzea a finanční zpravodajky rady starších pořádá i spoustu dalších zajímavých aktivit včetně setkání u Vavřinečku nad Cerekvicí, autobusového podzimního zájezdu, tábora pro děti v závěru prázdnin nebo setkání u Kalíšku. Zde se za doby Temna scházeli nekatolíci. V roce 1939, za faráře Jaroslava Musila, byla obnovena tradice bohoslužeb pod širým nebem, na ni vřešťovští navázali bohoslužbou slova, tedy ne již s liturgií Farského, ale, jak říká sestra Eliška, „s pomocí symbolů srozumitelných a nosných“.
Tato „Modlitba za vodu“ se mimochodem koná v době Letnic, kterou právě prožíváme. Příjemnou procházku lesem k místu s kamenným oltářem a lesním léčivým pramenem jsme uvítali také. Nádhera.

Ale ještě předtím jsme se při povídání s oběma sestrami dozvěděli třeba o tom, jak u místních stále rezonuje příběh jedné z bývalých farářek, Jiřiny Heřmanové, která se téměř v důchodovém věku, v šedesáti dvou letech, rozhodla pro studium teologie. Důvodem bylo vážné onemocnění jejího jediného syna, za jehož uzdravení dala Bohu slib, že vystuduje a půjde sloužit tam, kde to bude potřeba, třeba na venkov. „Celý život prožila v Praze, a když na stará kolena přišla sem, kde lišky dávají dobrou noc, muselo to pro ni být hodně složité“. Byla jí vlastní „upřímná zbožnost, žitá víra...“ Téma zbožnosti nás zajímalo, dotkli jsme se i spiritismu, který tu a tam dodnes „probleskne“, oficiálně se o něm samozřejmě nemluví. V každém případě, 40 let totality se zde také podepsalo...

Dostáváme se i na další faráře, včetně bratra Vladimíra Václavka, který přišel v 50 letech „v momentě, kdy byl uveden v platnost státní zákon o placení duchovních“. V této souvislosti sestra farářka uvádí, že místní farnost byla „neskutečně chudá, každý farář vydržel tak dva tři roky. Faráři se zde neuživili... Žádný z nich nezanechal výraznější stopu. Svou roli hrálo i to, že farnost byla veliká, sloužilo se na spoustě míst, na vesnicích. Sice asi ne pravidelně, ale když čtete v místní kronice, kolik hodin náboženství bylo na školách – musela to být hodně složitá situace...

Také se tam píše, že když se rekonstruovala synagoga v Hořicích v 50. letech, spousta prací se dělala brigádnicky, nejvíce hodin odpracoval farář Václavek. To byl opravdu obětavý člověk...“
Ptáme se na další historii obce, jedné z mála, která vznikla na vesnici a kde se dnes na bohoslužbě schází tak kolem osmi věřících, při větších svátcích kolem dvaceti. Zdá se to málo, ale sestra Eliška nás ujišťuje: „Před 18 lety tu nebyl vůbec nikdo.“

A věkové složení? Spíše starší lidé?

„No, já se už taky považuji za starší. Asi nejmladší je Ondra, ten oslavil čtyřicátiny... Víte, já ten věk ani nevnímám, vnímám spíš konkrétního člověka...“

Z rukou sestry Oldřišky získáváme několik čísel časopisu Pod Zvičinou (nejvyšší kopec zdejšího horského hřbetu, pozn. red.), kde založena Církev československá. „Dočtete se tam vše. Třeba o tuhých bojích, jak posílali četníky, o četnické asistenci, faráři odsouzeném k vězení...

Když místní farář dostal zákaz sloužit mše, řešili to tak, že jel sloužit do Holohlav a z Holohlav přijel farář sem. Takže si uměli vždycky poradit, všecko uměli obejít.“ Když je vůle, jde všechno, chce se nám dodat...
Také současná farářka Eliška Zapletalová si umí poradit – a to i se zajištěním oprav a udržováním stavby sboru, jenž slaví sto let a je to na něm znát. Tím, že jde o vesnici, není tak těžké sehnat příslušné odborníky, řemeslníky, třeba výměnou: „Hasičům udělám účetnictví. Situace je určitě jednodušší než třeba v Praze. Jen peněz kdyby se více dostávalo...“

A co oslavy stého výročí, chystají se? Můžeme klidně ještě otisknout pozvánku, nabízíme...

„Víte, to je tady mrtvá tradice. Když jsme sem přišli, nikdo o tom vlastně ani nevěděl. Možná by se někde našly doklady o tom, jestli výročí v minulosti slavili, ale dnes ta kontinuita není. Ale třeba vřešťovská pouť“, vrací se sestra Eliška k již zmíněné slavnosti, – „to je něco opravdu živého“ (mimochodem pamětní deska faráře Rykrta, na jehož paměť se pouť stále drží, je na nádvoří hradu Kunětická Hora u Pardubic!).

Tomu rozumíme. Čas oponou trhnul, nejen ve Vřešťově. Uvidíme, jak se bude příští rok připomínat otevření našeho sboru v bývalé synagoze v sousedních Hořicích. My se tam každopádně rádi vypravíme. Třeba se nám při té příležitosti podaří zvěčnit i sestru Elišku (slouží zde také), známou tím, že se jen velmi nerada fotografuje. Za povídání ve Vřešťově jí každopádně velmi děkujeme a stejně tak i sestře Oldřišce, se kterou se v Hořicích napřesrok jistě též setkáme. Ví toho o zdejší synagoze totiž opravdu hodně...

K. Matoušová a M. Radušević

Foto: Autoři článku

Český zápas č. 23 z 8.6. 2025