(ČZ 45/2024) V září jsme si připomněli 100 let od položení základního kamene Husova sboru v Rychvaldě. Při děkovných bohoslužbách nám bratr patriarcha Tomáš Butta a bratr biskup Tomáš Chytil posloužili společným dialogickým kázáním.
I.
Vzájemně se podněcovali otázkami i odpověďmi – a bylo to moc dobré a místy i veselé. I dle naší paní starostky. Oslavy pokračovaly odpoledním varhanním koncertem a posléze zahradní slavností na farní zahradě. Kotlíkový guláš, dort s kostelíkem, buřty, buchty, víno... chutnaly všem. V družných rozhovorech hostů s našimi ovečkami, učiteli ZUŠ, zastupiteli města, římskokatolickými přáteli i rychvaldským obyvatelstvem všech vyznání jsme strávili den až do večera. Děti korálkovaly, Olík z ochotnického souboru s kytarou a romští hudebníci se saxofonem tomu dávali grády. Vlastně to byla taková lidová veselice – tak jako od počátku byla přece lidová i naše církev. Kéž by v tom módu setrvala i nadále. Oslavy budou probíhat i celý příští rok, neboť z toho základního kamene naši předkové vystavěli celý sbor a konali v něm první bohoslužby. Díky Bohu a jim všem!
II.
Naše oslavy stihly ještě v týdnu před zátopami i setkání s autorkou Šikmého kostela paní Karin Lednickou. Šikmý kostel jsem poprvé viděla snad před padesáti lety. Nejspíš cestou autobusem z vratimovské náboženské obce za karvinským církevním tajemníkem. Mám z toho někde i černobílé foto, jak kostelík podpírám, aby nespadl. Tenkrát měla paní Karin asi čtyři roky. Třídílná sága připomene bez nadsázky literárním pamětníkům Forsythy či Buddenbrooky. Precizně, v detailech i historicky objektivně (pro některé někdy až moc) připomíná skrze lidsky vykreslené osudy lidí v karvinském revíru doby taky všelijak šikmé a nelehké.
V naplněném sboru byli posluchači, kteří si ještě z dětství pamatovali realitu staré Karviné-Dolů, jejichž předkové sloužili na zámku a kteří mají své příbuzné pohřbené na tamním hřbitově… A tak jejich otázky byly často velmi konkrétní. Některé otázky se týkaly i jejího dalšího díla – Životické tragédie… Ne – čtvrtý díl Šikmého kostela až do současnosti autorka nenapíše. Skromně bych dodala, že jím může být film Davida Ondříčka Dukla – o tragédii v roce 1961. Těsně před ní přece trilogie končí. A tak čtěte a šikmý kostel navštivte. Je kousek od Rychvaldu směrem na Karvinou. Neminete. Při návštěvě s přáteli nás hned u vstupu přivítalo nadšené zvolání: Božka, já si připadám jak opilý, i když jsem ještě vůbec nic nepil! No, prostě šikmá plocha. Všimněte si i kliky u dveří na kůr. Je nízko nad zemí, abychom si představili, jak hluboko kostelík klesl. Kdo prošmejdí celý kostelík i přes kůr, ten se bude motat i při východu z kostela ven.
Při návštěvě ostravských „laubů“ jsem si tiše přála, aby byla obnovena i tehdejší tramvaj z Karviné do Ostravy. Jeden příběh z III. dílu knihy: Ludvík, znechucený a smutný z poválečné situace a komunistických praktik rabování dolů, si po smrti své Barky umiňuje, že bude raději myslet a v paměti si uchovávat jen to pěkné, aby se o to s Barkou podělil, až se s ní jednou zase „tam nahoře“ sejde. Dost dobrá rada do našich všedních dnů.
Díky Karin Lednické za dílo, které je konečně hlubokým poděkováním a vyznáním úcty horníkům a je- jich tvrdé dřině „v ďuře“. Léta se na hornické a hutnické povolání hledělo skrz prsty, i když prezident Novotný v 60. letech říkával s helmou na hlavě „Já jsem horník a kdo je víc?!“ – do dolů se často posílalo za trest. Bez nich bychom neměli teplo ani světlo!
Tady na Ostravsku to všichni moc dobře víme. Je dobré si to v čase „green-dealu“ připomínat. Díky, paní Lednická!
Za čtenáře Jana Šilerová (autorka článku na snímku vpravo vedle Karin Ledecké)
Český zápas 45/2024 z 10. 11. 2024
