Zastavme se v dejvickém Husově sboru u oltáře. Za ním je Kristus připevněn provazy a hřebem v zápěstí levé ruky a v dlani ruky pravé k břevnu kříže.
Socha je nazvaná Ukřižovaný a je jen částí díla sochaře Amorta toužícího po vysokých metách.
Cíl uskutečnit cosi velikého až nadlidského jej tížil životem, k čemuž do svých zápisků napsal: „Já slávu chci – a ne více, jen slávu, slávu a pak smrt. Až první vavříny ověnčí skráně moje, až první můj největší protivník uzná moji práci a musí ji uznat, pak položte mě v rakev – dejte mi ten vavřín na leb moji a zavřete nás v temnoty hrobky.“
Když tvořil zmíněného Krista, měl právě za sebou „slavně neslavnou“ soutěž o pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí. Sice v soutěži v roce 1893 vyhrál, ale jeho návrh nebyl realizován, s největší pravděpodobností proto, že si porota kladla otázku, proč tak významnou zakázku by měl získat mladý, akademicky nevzdělaný a téměř neznámý sochař. Bral to vztahovačně a považoval to za útok proti své osobě. O to více se pustil do díla Ukřižovaného, na kterém pracoval od jara roku 1898. Socha „Ukřižovaný“ měla být součástí většího celku „Kalvárie“. O tom, že si na celém díle nechával velice záležet, svědčí zápis v jeho deníku, že vytvořil třináct studií hlavy Krista a osmkrát měnil podobu hlavy Panny Marie. Do tvorby se vložil s velkým nadšením, které mělo dva hlavní prameny. Jedním bylo vyznání víry, které chtěl zobrazit jako kolosální dílo, které, jak sám uvedl, by „dýchalo životem plným lásky, životem plným myšlenek velikých.“ Druhým hybným pramenem tvorby „Kalvárie“ bylo osobní zklamání nad neúspěchem s realizací Husova pomníku, což vyjádřil slovy, že jde o „výkřik nad hamižností lidí, nad mizerií protekční.“ K tomu a tvorbě přímo na Kristovi píše: „Snad teprve teď dovedu Tebe, Kriste, udělat, tu velkou trpící duši Tvoji, když sám vidím před sebou zvedat se znamení kříže mého života, mé duše, snad až naučím se nésti ten kříž svůj, budu teprve silen a mocen Tebe – Tvoji tvář s Tvým křížem nésti.“
Na díle je poznat, jak se umělec velice zamýšlel nad postavou Krista a vložil do sochy až neobvyklou expresi své duše. Oči má Kristus zavřené, ústa pootevřená, vlasy s vousy vlají do strany a tvář otočená vlevo vzhůru. Kristus je usazen na břevnu trčícím z kříže a celá postava je svým natočením a odklonem od kříže ztvárněna tak, že působí, jakoby se Kristus hroutil v bolesti. Ostatně čtěme sochařovu představu z jeho deníku: „...svíjel se v hrozných bolestech sedě na kůlu, který jej do kostí tlačil. Po dlouhých hodinách plných tělesného bolu sešinul se na stranu a začalo umírání. V poslední chvíli vzepnul zoufale?? nikoliv ne zoufale, s gestem síly tělesné, ale s vědomím síly duševní poslední, hlavu do výše, podíval se k Otci a plný důvěry, lásky a spokojenosti ve své dokončené poslání, umíral s úsměvem na rtech – s ohromnou láskou a modlitbou za celé člověčenstvo přítomné i budoucí.“
Sochu Ukřižovaného dokončil Amort v roce 1903 a příští rok v červenci ji nechal odlít do bronzu a několikrát ji vystavoval. Peníze na svoji tvorbu Krista čerpal od malostranského mlynáře H. Veselého, který Amorta požádal o tvorbu náhrobku na Vyšehradském hřbitově. Nakonec se kolem díla oba znesvářili a mlynář Veselý sochaři sdělil: „Nemám žádného místa pro odlitek, dělejte si s ním, co chcete.“ Tak se stalo, že bronzová socha „Ukřižovaný“ byla později přemístěna za oltář v Husově sboru v pražských Dejvicích jako dar Ministerstva školství ČSR.
Přestože Vilím Amort vkládal tolik úsilí do díla Kalvárie, je otázkou, zda nakonec bylo dílo jako celek realizováno. Pracoval například na soše Magdalény a vytvořil dvě její podoby. Jedna je jako akt a po úpravách ji nazval (Věčná) Touha. Socha byla v padesátých letech umístěna na Petříně, kde byla vandaly poničena a přesunuta do Galerie hl. m. Prahy. S oblečenou Magdalénou, na níž pracoval několik let, měl smůlu v tom, že použil prkno jako součást konstrukce, ale bylo nahnilé a socha se zdeformovala. Sochu Marie vytvořil jako nahou sedící ženu se spojenými dlaněmi na levém koleni s tváří, ve které je vidět její posmutnělá unavená smířenost s osudem a hledící před sebe. Socha se nachází na kvádrovém soklu před krematoriem v Motole. Podle kunsthistoričky A. Svitákové, z jejíchž prací jsou citace ze sochařova deníku, se Amortovi nakonec podařilo celou Kalvárii dokončit. Podle ní, „díky reprodukci vytištěné v dobovém časopise, dokumentující 73. výstavu Krasoumné jednoty v Rudolfinu v r. 1913, je vidět Kalvárie v životní velikosti.“
Text a foto: M. Radušević
Související:
Sakrální prostor: Symboly s biblickými příběhy a příběhy církve
