(ČZ 28/2024) Ptali jsme se na umění v sakrálním prostoru, ale odpovědí může být, že uměním je už samo ztvárnění sakrálního prostoru.
Vlivnou teorii členění prostoru na sakrální a profánní poskytl religionista Mircea Eliade. Využil v ní fenomenologii a jungovskou analytickou psychologii. Člověk se původně (od dávnověku) i bytostně (v hloubi) orientuje v prostoru podle jistých linií, os a horizontů, prahů a mezí, obkružuje si místa svatá i klatá, domácká i cizí, rozlišuje prostředí známá a osvojená zkušeností, tedy libá, od neprobádaných, a tedy nehostinných a nebezpečných. Religionistika navazuje na etnologii a kulturní antropologii a čte prostor, krajinu, město i budovy obecným způsobem, bez vazby na konkrétní náboženství. V našem prostředí, a vůbec v celé naší západní euroatlantické civilizaci, máme však takřka vše religiózní spojeno s křesťanstvím a jeho zdejší dvoutisíciletou tradicí. Přesněji s jeho západní tradicí. Východní, pravoslavná, je jejím vzdáleným úběžníkem. Západní, latinské křesťanství si už od 4. století utvářelo specifické prostory ke konání svých bohoslužeb, a to stále více samostatně, odlišně od tradic východního křesťanství. Proto když dnes hovoříme o sakralitě či spiritualitě prostoru, máme ji už neodmyslitelně spjatou s liturgickým prostorem, a to katolickým.
Protestanté se s katolickou formou mše poměrně zásadně rozešli a chtěli se nápadně odlišit i výstavbou svých chrámů, kostelů či modliteben. To ostatně učinila i Církev československá před sto lety. Zprvu hledala inspiraci v dobovém národním architektonickém stylu, který se chtěl výrazně odchýlit od všeho, co bylo spojováno se starým Rakouskem, monarchií, historismem i zdobnou secesí. Brzy ale nalezla výraz v odvážně modernistickém stylu funkcionalismu. Stavby vyvolávaly kontroverze. Jedni tvrdili, že vypadají jako tělocvičny či hasičské zbrojnice, že nevzbuzují náležité pocity posvátna. Druzí naopak vítali, že moderními kostely dává církev najevo, že víra je slučitelná s duchem nové doby. Budovy chrámů a klášterů, starých i nových, stejně jako drobné sakrální památky rozeseté ve městech i po krajině jedinečným způsobem rytmizují náš svět, životní prostor, orientují jeho horizontálu k vertikále a tříbí místa na všední a sváteční. Jen si jich náležitě všimnout…
Zásadnější otázka ale zní, zda a nakolik sama religiozita či spiritualita patří mezi estetické kategorie a hodnoty. Je sakrálno totéž, co vznešeno? Platónské propojení dobra, pravdy a krásy ráda připomíná a také realizuje východní křesťanská tradice, která ikonoklastické spory o povahu církevního umění rozhodla právě příklonem k mystické jednotě hodnotové triády. Latinské křesťanství, které principiálně umění, tedy obrazy a sochy, neodmítlo, vizuální umělecká díla vnímá jako pouhou reprezentaci, ne artefakty substančně identické s božským. Tyto otázky se zpravidla řeší, když se sakrální prostor musí nově koncipovat a realizovat, tedy obvykle při stavbě nového kostela...
Lepší než spěšná a rázná odpověď je tázání stále nově se prohlubující a zpřesňující. Zkusme si tedy takovou pouť po sakrálních artefaktech a nechme je na sebe působit, aby vyvstaly všechny aspekty jejich náboženského a estetického účinku. Zde je několik tipů pro trasu – prostřednictvím internetového vyhledávače, ovšem. Moderní kostely Církve československé už byly dávno překonány architektonicky odvážnějšími projekty. V Polsku po roce 1978, kdy byl Karol Wojtyla zvolen papežem, vyrostly stovky nových katolických kostelů – zdařilých, i kýčovitých. Na východním Slovensku po roce 1989 postavili desítky kostelů pravoslavných i řeckokatolických. Vidíme na nich, jak se snaží jít s dobou, ale neopustit přitom vžité tradice. Nás by zřejmě takový kompromis neuspokojil. Můžeme přemýšlet o tom, jaký názorový kotrmelec musel udělat slavný Le Corbusier, když v roce 1954 navrhl kapli v Ronchamp, jež se vším naprosto odlišuje od toho, co až dosud stavěl a hlásal. Otázky vzbuzují minimalistické kostely, třeba ten, který z betonu a světla postavil Tadao Ando. Může být beton vůbec spirituální? (Viz avantgardní kostely Waltera Maria Förderera.) Co křišťálově průzračné sklo? (Chrámové instalace Václava Cíglera.) Zkuste nejdepresivnější kapli bez oken a se 14 černými obrazy Marka Rothka (Houston, USA). Přesto ji lidé pokládají za velmi působivou. Morton Feldman o ní složil hudební skladbu: je opravdu tak depresivní, jak zprvu působí? Odborná i církevní veřejnost dobře přijímá stavby nových kostelů od Marka Štěpána. Osobně doporučuji ten v Šumné – venkovsky prostý, tradiční, a přesto originální. Překvapuje nás, když poměrně konzervativní církve jako adventisté nebo Církev bratrská si nechají postavit od renomovaných architektů objekty velmi netradiční (Zdeněk Fránek). Trapisté v Toužimi si objednali klášter od jistě velmi drahého, ale výborného Johna Pawsona.
Oklikou se vraťme k oné zásadní otázce: Vznešeno (anglicky sublime) je estetická kategorie. Stačí tedy, aby prostor působil důstojně (velebně), a bude automaticky poukazovat k transcendenci (velebení)? Tak se ptáme, když potřebujeme nové nemocniční kaple nebo smuteční obřadní síně, ale chceme, aby působily spirituálně, avšak nebyly spjaty s konkrétní církevní symbolikou. Náročný úkol pro moudré umělce, ale také kultivovanou veřejnost...
Nové prostory pro religiozitu jsme byli přinuceni najít za covidových lockdownů. Člověk se zastavil u kapličky, pomodlil u křížku v polích (ještě že je máme!), bazální představa o chrámu přírody se potvrdila. Bohoslužby se přesunuly na internet, jako školní vyučování... Hledáme nové formy. Možná v nich vytvoříme i nový obsah.
Vladimír Šiler
Foto: Na snímku Kláry Matoušové je kříž jako umělecké dílo ve Sboru kněze Ambrože
Sakrální prostor: Symboly s biblickými příběhy a příběhy církve
