(ČZ 27/2024) Každoročně je 5. červenec slaven jako státní svátek Cyrila a Metoděje a zároveň jako Dny dobré vůle.
Svátek je oslavou příchodu bratří ze Soluně Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, kteří vyslyšeli žádost poselství knížete Rostislava k byzantskému císaři Michaelu III. o položení základů církve, která by byla nezávislá na franských biskupech. Bratři dorazili na jaře roku 863 a jejich mise se stala úspěšnou díky zavedení nové, slovanské liturgie a užití staroslověnštiny při kázání a výuce. Nástupcem sv. Metoděje na Moravě se stal jeho žák sv. Gorazd. Ten byl ale po Metodějově smrti vyhnán i se svými metodějskými učedníky latinskými kněžími z Moravy na Balkán. Část slovanského kléru odešla pravděpodobně i do Čech, kde bylo centrum slovanské bohoslužby až do roku 1096 v sázavském klášteře.
Na slovanskou tradici navázal až císař Karel IV. v r. 1347 založením kláštera na Slovanech pro benediktiny východního obřadu, povolané z Dalmacie a Chorvatska (řeholníci z kláštera ve Tkonu na ostrově Pašman jižně od Zadaru), kteří používali jako liturgického jazyka staroslověnštinu. Někteří řeholníci byli také posláni ze Srbska od císaře Štěpána Dušana. Mimoto Karel IV. založil r. 1371 nový klášterní kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Císař tak oživil slovanskou liturgii, hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořil středisko slovanské církevní vzdělanosti. Věrouka se měla ve slovanském jazyce z kláštera šířit dále mezi Čechy i ostatní Slovany. Odtud také pramení zdejší název místa „Na Slovanech“. Mimochodem ve Strahovském klášteře v Praze bylo nalezeno označení not ve slovanském textu mešního ordinaria v hlaholici ze 14. - 15. století u jednohlasých melodií.
Klášter Na Slovanech fungoval i v době husitské, kdy jej husité v roce 1419 převzali. Jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to do roku 1589. V té době v klášteře působil anglický husitský bohoslovec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské.
Po více než dvou stoletích idea slovanské, respektive české liturgie znovu ožila. V 19. a na počátku 20. století žádal český klérus staroslověnský či rovnou český jazyk v liturgii s odkazem na tradici slovanské liturgie, která vzešla v 9. století z Velké Moravy. Zvýšení zájmu souviselo s národním sebeuvědoměním, zejména koncem devatenáctého století. Právě vždy s výročím příchodu Cyrila a Metoděje se znovu a znovu během velehradské slavnosti rozhořela touha po slovanské liturgii, což vedlo v r. 1879 k založení Obecné jednoty cyrilské. Ta si vytkla za cíl bojovat za čistotu hudby a pomocí hudby bojovala i za prosazení českého jazyka a zpěvu při liturgii. V Praze se jejím centrem stal kostel sv. Ludmily.
Roku 1880 vyšla encyklika Grande munus papeže Lva XIII. (1878–1903), kde papež nařizuje slavit svátek sv. Cyrila a Metoděje a zároveň jej stanovuje na 5. července. Dosud šlo pouze o svátek slovanský. Po této encyklice byly i ostatní země římskokatolického vyznání povinny slavit svátek slovanských věrozvěstů.
Po první světové válce se ještě více posílilo národní sebeuvědomění a slovanské cítění, snaha o zavedení národních jazyků do bohoslužby – jak víme i z dějin naší Církve československé husitské.
Nejprve byla povolena slovanská bohoslužba v tehdejším království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Až roku 1920 byla dekretem papeže Benedikta XV. z 21. května povolena v některých významných českých a moravských chrámech slovanská bohoslužba. Po II. vatikánském koncilu je u nás dovoleno sloužit „hlaholskou mši“.
Mirko Radušević
Český zápas 27/2024 z 7. 7. 2024
