Slovo a modlitba bratra patriarchy k 150. výročí úmrtí F. Palackého v Památníku dne 26. 5. 2026.
Poslání, cíl a zásady Františka Palackého a jeho pohled na život a smrt
Vážení účastníci tohoto vzpomínkového setkání!
Dovolte, abych vyslovil krátké zamyšlení o poslání, cíli a zásadách historika, politika a náboženského myslitele Františka Palackého a naznačil jeho pohled na život a smrt.
František Palacký spatřoval své poslání v tom, že s důkladností probádá a napíše dějiny pro svůj národ. Jak to formuluje autor jeho novodobého životopisu z roku 1998 Jiří Kořalka: Nové zpracování českých dějin v duchu lásky k vlasti a národu chápal Palacký jako životní poslání, jemuž byl připraven věnovat všechny své síly a obětovat i případně výnosné zaměstnání (Kořalka, František Palacký, s. 72).
Palacký měl před sebou jasný cíl celého národního obrození. Vyjadřoval to tak, že ve vědě, umění a hospodářství měli Češi přinášet „čisté a bohulibé oběti na oltář netoliko vlastní, ale celého člověčenstva“. Český národ se měl svými činy přihlásit o důstojné místo mezi ostatními evropskými národy. Palacký chápal, že v duchovním životě jednotlivých národů se postupně ztrácely a mizely všechny místní hranice, takže mezi předními evropskými národy probíhala svobodná, ustavičná i rychlá výměna myšlenek, idejí a citů“ (Kořalka, s. 172-173). Proto takový důraz kladl právě na vzdělání. Je tomu tak i v jeho závěrečné řeči či závěti, která zazněla na oslavě dokončení Dějin národu českého v Čechách a v Moravě na Žofíně krátce před jeho smrtí v dubnu roku 1876 (Politické myšlenky F. Palackého, s. 80). Vzdělání mu pomohlo dostat se z chudých poměrů mezi noblesní a elitní vrstvu tehdejší společnosti a stal se tak uznávanou osobností. Jemu však nešlo o to, aby si vzděláním zajistil osobní úspěšnou kariéru, ale aby znalostmi a vytrvalou prací mohl posloužit svému národu a společnosti a napomohl tak k jejímu růstu.
Palacký byl od dětství věřícím člověkem. Jeho víra byla formována různými vlivy. Palackého evangelická víra byla otevřená osvícenství, vlivům racionalismu, romantismu a humanismu. Žil v prostředí katolické rodiny své manželky Terezie a k této její víře přistupoval s respektem. Jeho srdce však spočívalo v české reformaci, upoutával ho Mistr Jan Hus, sympatizoval s umírněnými utrakvisty (J. Kořalka, s. 352), oceňoval českého krále Jiřího z Poděbrad, v praktické víře a zbožnosti mu byli vzorem Čeští bratři, jak to Palacký vyslovil ve spise s názvem Obrana husitství (Obrana husitství, s. 36). Své životní zásady čerpal z Písma svatého a tyto biblické zásady viděl jako etická pravidla, která mají určovat nejen vztahy mezi lidmi, ale i vztahy mezi národy. Opakovaně – i v politických projevech – se vrací k Ježíšovu tzv. zlatému pravidlu, které formuluje takto: „Čeho sobě nechceš, jinému nečiň.“ V Matoušově evangeliu toto pravidlo zní: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci“ (Mt 7,12; L 6,31; srov. Tob 4,15).
Palacký byl obdivuhodně činorodým člověkem, žil v neustálém pracovním nasazení, podporoval vlastenecké spolky a instituce a v určitém období let 1848-1849 projevoval i velkou politickou aktivitu. Přesto myslel na své blízké z rodiny a věnoval jim svou lásku a starostlivost. Staral se pozorně o svoji nemocnou manželku Terezii. Když byla sklíčená ze stárnoucího otce Jana Měchury, tak jí manžel František napsal úvahu o životě a smrti (J. Kořalka, s. 212). V této úvaze říká, že člověk nemá myslet jen na smrt ve smyslu výzvy „memento mori“, ale má myslet hlavně na život, neboť úkolem člověka je především žít. Pokud člověk smysluplně žil, to znamená: pokud opravdu mnoho dobrého chtěl, udělal a zažil, pak smrt se nejeví jako neštěstí, ale jako nevyhnutelný přechod. Palacký měl víru ve věčný život. Byl přesvědčen o věčnosti, která přesahuje naši dočasnost, smrtelnost a pomíjivost, ale která se této naší časnosti zvláštním způsobem dotýká. V Bibli v knize Kazatel čteme, že Bůh „dal lidem do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná“ (Kaz 3,11).
Modlitba
Bože, Otče všech lidí!
V tento květnový den, v tomto domě a na tomto místě ti chceme v modlitbě vděčně poděkovat za osobnost a dílo českého historika, filozofa a politika Františka Palackého.
Zde žil, pracoval a také zemřel před sto padesáti lety.
Do modlitby zahrnujeme i jeho blízké s ním spojené poutem lásky.
Děkujeme ti za jeho víru, za jeho rozvíjení ušlechtilosti lidského ducha, vědeckého poznání, českého jazyka, umění a tvořivosti.
Děkujeme ti, že veškerým svým úsilím směřoval k hodnotám dobra, pravdy a krásy, které odrážejí tvoji nepopsatelnou dokonalost.
Uč nás i dnes hledat pravdu, činit to, co je dobré a prospěšné, a vnímat pravou krásu a těšit se z ní.
Děkujeme ti, že František Palacký nahlížel do dávné a zapomenuté historie naší země a našeho národa, ale také usiloval o obrození národa v přítomnosti a hleděl s prozíravostí k budoucnosti.
Děkujeme ti, že měl na mysli dobro našeho národa, ale i lidstva jako celku, neboť ty jsi Bohem všech národů.
Do tvé prozřetelnosti odevzdáváme svou vlast, svůj národ i všechny národy světa.
Veď státy a národy od nevraživosti k porozumění, od nepřátelství ke spolupráci a od bojů ke vzájemnému obohacení. Povzbuzuj církve k jednotě a pomáhej všem lidem řídit se Ježíšovým přikázáním lásky, abychom nacházeli cestu k pravému a plnému životu. Tobě, Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen (1 Tm 1,17).