Poznámky bratra patriarchy k biblickému textu pro kázání z května 2026.
Oddíl náleží k tzv. Ježíšově řeči na rozloučenou v jeruzalémském večeřadle. Tato perikopa je však v lekcionáři zařazena až po Velikonocích. Proč tomu tak je? Může to být proto, že teprve události Velikonoc umožňují pochopit to, co Ježíš během svého života učedníkům říkal a co činil. Událostí kříže a světlem vzkříšení se teprve mnohé nepochopené více rozjasňuje.
Čtení z evangelia podle Jana obsahuje tři Ježíšovy nepřeslechnutelné výroky – první o víře, druhý o věčných příbytcích a třetí o cestě, pravdě a životě.
První Ježíšův výrok zní: „Věříte v Boha, věřte i ve mně!“ (J 14,1). Věřit v Ježíše znamená totéž co věřit v Boha. Vždyť Ježíš – jeho Syn, zastupuje Boha Otce a je s ním plně sjednocen (J 10,30). Kdo vidí Ježíše, vidí Otce (J 14,9). A apoštol Tomáš po všech pochybnostech a nedůvěře nakonec Ježíše vyznal: „Můj Pán a můj Bůh!“ (J 20,28). K žádnému člověku nemá být upnuta taková důvěra jako k Ježíšovi, neboť člověk může zklamat, ale Bůh nezklame. Ježíš povzbuzuje svým slovem k víře, k důvěře, která zbavuje obav, neklidu a strachu, který je v lidském srdci.
Jedna z mých oblíbených knih z oblasti duchovní a teologické literatury je knížka ekumenického teologa Hanse Künga s názvem: „V co věřím“ (Vyšehrad 2012). Je zde rozlišena důvěra v život a náboženská víra. Jsou lidé, kteří mají důvěru v život, kterou čerpají z náboženské víry. Pak jsou lidé, kteří se označují za věřící, ale žádnou důvěru v život nemají. Ale existují i takoví, kteří nemají náboženskou víru, ale mají důvěru v život (s. 31-32). Důležitá je taková víra, která propojuje náboženskou víru s důvěrou ve smysl života, náboženskou víru s důvěrou ve smysl života, neboť právě Bůh dává tomuto složitému, někdy nesrozumitelnému a záhadnému světu svůj pravý smysl.
Pozastavme se nyní nad druhým Ježíšovým výrokem: „V domě mého Otce je mnoho příbytků“ (J 14,2). Tento výrok bývá vykládán tak, že Bůh je otevřen všem, že je pro všechny a u něho je dost místa pro každého. Současně to znamená, že u Boha je věčný domov, místo věčného přebývání v jeho nekonečné a nezměrné lásce Všude přebývá člověk jen dočasně, nikde tady na zemi se nemůže zabydlet na věky. I ty nejvelkolepější paláce a nejluxusnější domy bude muset člověk opustit.
Křesťanské kostely a chrámy, ale i stavby jiných náboženství jsou obrazem nebeských příbytků. Ale každý posvátný prostor je jen nepatrným odleskem toho nebeského chrámu či příbytků, které se vymykají našim představám. Vyjadřuje to i píseň „Stavení překrásné“ s indickou melodií (Zpěvník CČSH č. 181).
Lidský život je chápán jako cesta do nebeského chrámu, jako pouť do věčných Božích příbytků. Ale tato cesta není známa. I pro učedníky byla tato cesta neznámá. Vidíme to na apoštolu Tomášovi. Říká Ježíšovi: „Nevíme, Pane, kam jdeš“. „Jak bychom mohli znát cestu?“ (J 14,5). Na to Ježíš odpovídá svým známým výrokem: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (J 14,6). V Ježíšově výroku se vyskytují tři skutečnosti, tři obrazy. Cesta je srozumitelným obrazem. Cesta je tím, co někudy vede a někam směruje. Cesta je i způsob, jak dosáhnout určitého cíle. Určitě jsme již někdy zakusili cestu, která se nám zdála být nad naše síly, která byla náročná a její zdolání vyžadovalo velké sebepřemáhání.
Pravda je něčím abstraktním, o čem se vedou filozofické spory. I když pravdivost a čestnost je nárokem v běžném životě člověka, který se nechce stát nedůvěryhodným. Pravda je spojována s Mistrem Janem Husem, s jeho známým sedmerem, které začíná: „Hledej pravdu…“. Bývá někdy kladena otázka, co vlastně Hus tou pravdou myslel. Pro Husa pravdou byl Kristus (Výklady, s. 345).
Život je opakem prázdnoty, nicoty, mrtvé ztuhlosti. Život si lidé ovšem představují mnohdy jinak, než ho chápal a v čem viděl jeho smysl Ježíš. Všechny tři skutečnosti mají vzájemnou spojitost. Mohli bychom to vyjádřit tak, že cesta pravdy vede k životu a v tom nás orientuje spolehlivě Ježíš.
Jak Mistr Jan Hus vykládal tento výrok?
„Neb milý spasitel je cesta, pravda i život. Protož on v té cestě učí nás choditi: jest cesta, neb na sobě drží mocí svú všechny pocestné. A jest pravda, uče nás, kterak máme choditi, a jest život ten, jenž jest již konec cesty, jenž pocestných posiluje. A ač on jest cesta velmi pěkná, ale však převeliká, od níž móžem lehce poblúditi. Protož on jest také pravda, jenž nás učí cestu pravdy vyvoliti. A třetie, abychom nezúfali, stesknúce sobě pro dlúhost cesty, jest život, jenž nás k sobě tiehne (táhne) ochotně, abychom brzce (rychle) běželi a upřímně a odplaty konečně doběhli, a tak na věky s ním a v něm odpočívali“ (Výklady, s. 370).