Slovo bratra patriarchy při bohoslužbě ke Dni Země u Lesní kaple dr. Karla Farského ve Škodějově v Podkrkonoší v dubnu 2026.
Úvod
Sestry a bratři,
opakovaně se každoročně setkáváme ke Dni Země u Lesní kaple dr. Karla Farského zde ve Škodějově v Podkrkonoší. Z různých pohledů se zpravidla zamýšlíme nad smyslem a poselstvím biblické zprávy o stvoření z 1. kapitoly Bible. I letos tomu tak je s tím, že se zaměřujeme na protiklady a kontrasty stvoření. Tuto protikladnost, kontrasty, odlišnosti a různost vystihuje Žalm 148. Nebe i země, den i noc, výšiny i hlubiny, nevyzpytatelnost počasí – žár i sníh, zvířata divoká i krotká, mladíci a dívky, lidé starší i mladí. Výstižně to vyjádřil teolog Hans Küng: „Bůh je nevyslovitelné tajemství naší skutečnosti, který v sobě shrnuje všechny protiklady tohoto světa“ (Krédo, cit. s. 37). Nejprve se budeme zamýšlet nad protikladem nebe a země, pak kontrastem světla a tmy a také nad odlišností souše a moře.
Výklad
Celá Bible začíná veršem: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gn 1,1). Bůh stvořil nebe a také zemi. Těmito výrazy „nebe a země“ (hebrejsky: ha šamajim v ha arec) se ve starověku všeobecně chápal celý svět, celý kosmos, všechno viditelné i neviditelné. I my žijeme mezi tím, co vidíme, i co nevidíme. Ale jestliže něco nevidíme, tak to neznamená, že to není, že to neexistuje.
Zprávu o stvoření z 1. knihy Mojžíšovy zvané Genesis vykládali křesťanští vykladači – církevní otcové, například Basil Veliký, který pronesl devět kázání o stvoření světa (vyd. 2004) nebo Ambrož Milánský podal výklad s názvem Hexameron (6 dní stvoření). Ve středověku se jím zabývali teologové jako dominikán Tomáš Akvinský, františkán Bonaventura nebo Petr Lombardský. I Mistr Jan Hus se věnoval podrobně výkladu 1. kapitoly knihy Genesis a stejně tak Jan Amos Komenský na počátku novověku. O tom, co se myslí „zemí“, to bylo celkem zřejmé, i když se představa neshodovala s naším poznáním planety Země obíhající kolem Slunce. Tehdy byla země chápána jako střed Bohem stvořeného světa. Otázky vyvolávalo však „nebe“ či „nebesa“. Panovala představa, že existuje trojí nebe, jak o tom mluví i apoštol Pavel (2 K 12,2-4). První nebe je obloha, druhým nebem je hvězdné nebe a třetím nebem je nepřístupná oblast vyhrazená Bohu a jeho duchovnímu světu (Ž 33,6).
V naší církvi se tématem přírody jako Božího stvoření zabýval dr. Karel Farský. Podrobně promýšlel biblickou zprávu o stvoření a porovnával ji s vědeckými poznatky o vzniku a vývoji vesmíru své doby. To, že Farský se dobře orientoval ve vědeckém poznání, je známé, ale Farský také promýšlel výklad církevního otce Řehoře z Nyssy (Stvoření, s. 15-19). Farský ho oceňoval jako toho, kdo chtěl vyložit zprávu o stvoření v souladu s tehdejší přírodovědou. První verš vykládá Karel Farský takto: „Slova „nebe a země“, jimiž vyjádřen jest celý předmět stvoření, nedají se dobře vyložit jinak nežli jako souhrn veškerenstva mimo Boha; hledati zvláštní význam v těch slovech jako „anděly“ a podobně je nevděčno a málo účelno“ (Stvoření, s. 51).
Země je důležitá oblast pro život ve zprávě o stvoření. Země nezůstává pustá a prázdná, ale je plná přírodního bohatství a rozmanitého života. Je dána lidem k obývání (Ž 115,16, Iz 45,18). Země pak se stává tématem lidských dějin. Jako „země zaslíbená“ je přislíbena praotcům. Vede do ní lid pouští Mojžíš. Mluví o ní proroci (Iz 61,21; Ez 34,6.13.27), dokonce i jako o zcela nové zemi (Iz 65,17). Země je dar, ale i úkol, neboť má být obdělávána a střežena (Gn 2,15). Zemí rozumíme celek jako naši planetu, ale také jako její část, území, naši zemi, svou vlast. Jako místo, kde žijeme, které je nám svěřeno a o které máme pečovat.
Ale o zemi se vede boj. Jak se zpívá v písni, kterou opatřil textem Karel Farský: „Země, ač má rájem být, spíš je peklem lidí“ (Zpěvník CČSH, č. 35, 5 sloka). Země není jen pouhá hmota, ale není ani pohanská bohyně (Gaia). Země je živý organismus. Má vztah k Bohu a jeho stvořitelské moudrosti Slova a k jeho řádu lásky a spočívá na ní Boží požehnání. Bůh žehná rostlinám, které z ní raší (Ž 65,11), zvířatům (Gn 1,22) i lidem (Gn 1,28), kteří na ní žijí. Naše existence se nachází jednak pod tímto velkým požehnáním, ale současně v ohrožení způsobeném narušeností živé přírody a životního prostředí na Zemi člověkem a jeho bolestnými a skličujícími důsledky. Proto je naše setkání ke Dni Země spojeno jak s vděčným díkem a chválou Pána nebes a země, ale i s prosbami za Zemi, která je společným domovem naším, a věříme i budoucích generací.
Všimněme si pořadí: Bůh nejprve stvořil nebe, a pak až zemi. Nebe má před zemí prioritu. První verš Bible dává zemi do souvislosti s duchovním světem, a především se vztahem k Bohu. Jako křesťané při pohledu na Zemi nemůžeme ztrácet z očí víry nebesa - duchovní svět, a především Boha samotného. Země patří Bohu, který je nad přírodou jako její Stvořitel, Vykupitel a Pán. Země je součástí Božího plánu. Nelze stavět do protikladu Boží dílo stvoření a dílo vykoupení v Ježíši Kristu a dílo obnovení Ducha Božího. Do země byl vsazen Kristův kříž jako strom života, tyčí se vzhůru a ukazuje k nebi. Ježíš spojuje nebe se zemí a na celé stvoření se vztahuje dílo Božího vykoupení (Ko 1,20). Ale také obnovení, neboť Boží Duch se vznáší nad vodami zániku, zmaru a smrti (Gn 1,2).
Duch dává nový život i tam, kde by se to neočekávalo.
Na zemi hledíme s velkou vděčností vůči Bohu, ale také s hlubokou bolestí vzhledem ke stavu zhoršujícího se životního prostředí, ale současně s nadějí, která je obsažena již v 1. verši a na samém počátku na Bible.
Modlitba a požehnání
Hospodine, otevírej stále svoji štědrou pokladnici bohatství všeho dobra.
Prosíme tě, ať nebesa v pravý čas dávají zemi déšť!
Požehnej každé poctivé a prospěšné práci lidských rukou!
Ať tvé milosrdenství, sláva, požehnání a pokoj naplňuje celou zemi! Amen.