Kázání bratra patriarchy na 2. neděli po Velikonocích v Praze 6 - Dejvicích v dubnu 2026.
Sestry a bratři,
událost o zjevení Ježíše dvěma učedníkům na cestě do Emauz je zaznamenána jen v Lukášově evangeliu. Pouze u Marka v jeho soupisu svědectví o zjevení Krista je zmíněna tato událost zcela stručně: „Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou na venkov“ (Mk 16,12). Tento text z evangelia podle Lukáše se čte 2. neděli po Velikonocích, ale tradičně bývá zařazován na Velikonoční pondělí.
Emauzy – vesnice biblické doby, která se nachází asi 30 km západním směrem od Jeruzaléma. Na toto biblické místo upomíná klášter Emauzy v Praze, založený císařem a králem Karlem IV., aby se zde slavila liturgie ve staroslověnštině. V lodi kostela, který však byl poničen náletem v únoru 1945, se nacházely před oltářem dvě palmy a zábradlí. Jako napodobení tohoto emauzského kostela byly do Husova sboru naší církve v Praze 6-Dejvicích umístěny také dvě palmy i zábradlí. Odkazují nás tak na Emauzy – biblické místo setkání s Ježíšem.
Lukášovo vyprávění z 24. kapitoly bývá považováno za svědectví o křesťanské bohoslužbě prvotní církve a vyučování o ní formou příběhu, vyprávění velikonoční události. Jsou zde zřetelné dvě části – naslouchání Slovu z Písma a slavení večeře Páně. Ježíš učedníkům vykládá nejprve Písmo a jeho smysl a pak se jim dává poznat při lámání chleba – při slavení svátosti eucharistie. Ale těch čisté, prvků a znaků křesťanské bohoslužby je tam více, jako je utváření společenství nebo modlitba. V každém případě má křesťanská bohoslužba svůj základ ve velikonočních událostech – v Ježíšově oběti a v jeho vzkříšení. K bohoslužbě neodmyslitelně patří společenství. Na situaci učedníků jdoucích do Emauz vidíme, že to je docela malé společenství. Je to společenství dvou, ke kterému se připojuje Ježíš Kristus. Jak to Ježíš vyjádřil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam já jsem uprostřed nich“ (Mt 18,20). Jistě se člověk může a má modlit i sám a číst v soukromí Písmo, ale přesto Ježíš viděl zvláštní význam společné modlitby, jak je zřejmé z modlitby Otčenáš, kterou odevzdal učedníkům, a také z jeho slibu: „Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoliv věc, můj nebeský Otec jim to učiní“ (Mt 18,19). A četba Písma má být dialogem, rozhovorem, vzájemnou rozmluvou (L 24,17).
V události vystupuje Ježíš jako ten, kdo vykládá Písma. To, co činil během svého pozemského života, koní i jako Vzkříšený. Písmo a živý Ježíš spolu souvisí. Písmo a jeho svědectví přivádí k Ježíšovi (J 5,39) a současně Ježíš Kristus je jeho středem a naplněním (Mt 5,17). Bez znalosti Bible nepoznáváme Ježíše a bez Ježíše nedokážeme porozumět Písmu.
Emauzský příběh však dále pokračuje. Od Slova Páně vede cesta i ke stolu Páně. Ten, který promlouvá živým slovem z Písma, je ten, který hostí druhé u svého stolu. Teprve tehdy Ježíše učedníci v Emauzích poznávají, když je s nimi u stolu. Když Ježíš bere do svých rukou chléb, vzdává nad ním díky, rozlamuje jej a podává druhým (L 24,30). Obdobné Ježíšovo jednání bylo při sycení zástupů (L 9,6), ale především při poslední večeři s učedníky v Jeruzalémském večeřadle (L 22,9). V prvotní církvi se večeře Páně označovala jako „lámání chleba“ (Sk 2,43.46; 20,7). Rozdělování chleba je svátostný úkon, neboť „rozlomení“, „rozdrobení“ značí viditelně a názorně Kristovu oběť, jeho vydané tělo pro druhé a jeho život daný za druhé z lásky. Současně je v lámání obsaženo rozdělování se s druhými o základní životní prostředky obživy, jak o tom hovoří prorok Izajáš: „Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému?“ (Iz 58,7). Zpívá se o tomto smyslu dělení se s druhými, o pohostinnosti také v jedné z novějších křesťanských písní: „Chléb ať lidem všem rádi rozdáváme, příchozí i známé stejně milujem“ (Zpěvník CČSH č. 294, sl. 2). Večeře Páně není však jen na památku obětovaného a mrtvého Ježíše, ale je to stolování s živým, vzkříšeným a oslaveným Kristem. Jako tomu bylo v případě stolování učedníků s Kristem v Emauzích.
Můžeme si položit otázku, kde je kalich? Těžko si představit, že by nebylo v emauzském domě na stole víno s vodou.
Tomuto stolování však předcházely prosby o Kristovu přítomnost a blízkost. Učedníci toužili po jeho blízkosti, aby vešel s nimi do domu, aby s nimi zůstal. Přemlouvání učedníků neznámého poutníka, aby neodcházel, je vlastně modlitba, prosba ke Kristu: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje“ (L 24,29). Touto prosbou emauzských učedníků je inspirována i píseň v našem husitském Zpěvníku: „Ó Pane, zůstaň s námi jen, neb k večeru se chýlí den, to slovo tvé, jež pravdou jest, ať do našich nám svítí cest“ (Zpěvník CČSH, č. 116, 1. sloka). Ve chvíli, kdy se Ježíš dává poznat, tak se hned z očí ztrácí.
Sestry a bratři,
Ježíš je s námi jako poutník na cestě. Provází nás. Často ho nepoznáváme, někdy se nám ztrácí z očí. Ale když otevíráme společně Písmo, když o jeho přítomnost prosíme a když slavíme bohoslužbu – lámeme chléb a přijímáme z jeho kalicha, můžeme prožít ve víře jeho blízkost a zkoušet jeho milost. Máme přece zaslíbení, že je s námi (Mt 28,20), jako byl se dvěma učedníky na cestě do Emauz.
Amen.