Kázání bratra patriarchy na 1. neděli po Hodu Božím velikonočním v Praze 4 - Nuslích v dubnu 2026.
Sestry a bratři,
na první neděli po Hodu Božím velikonočním čteme příběh o zjevení vzkříšeného Ježíše učedníkům v Jeruzalémě. Zvláštní pozornost je zaměřena na apoštola Tomáše.
V Janově evangeliu vystupují jednotlivé postavy, které se setkávají s Ježíšem a vedoucí s ním rozhovory, ať již během jeho pozemského života, tak i po jeho vzkříšení. Jsou to například Nikodém, Samařská žena, Marie z Magdaly, apoštol Petr. A v dnešním evangeliu apoštol Tomáš. Tím je zdůrazněno, že víra je osobní vztah s Ježíšem. Je to zcela jedinečný, osobitý a nezaměnitelný přístup víry, každého člověka, koho Ježíš oslovuje, každého z nás. Ale současně evangelista Jan spatřuje důležitost společenství učedníků, společenství církve. Představuje Ježíšovu církev jako společenství lásky, řídící se jeho novým přikázáním (J 13,34) a ve které on sám je uprostřed ní.
Obojí je v našem dnešním čtení z 20. kapitoly Janova evangelia. V příběhu se vyskytuje společenství učedníků, kteří se setkávají první den po sobotě v jeruzalémském večeřadle. A současně zde vystupuje apoštol Tomáš. V Janově evangeliu se projevoval již dříve. Byl to on, kdo Ježíšovi položil otázku, když mluvil o svém odchodu: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ (J 14,5). A v dnešním příběhu je tím, kdo se od společenství učedníků odloučil a o vzkříšeném Ježíšovi pochybuje a odmítá tomu uvěřit.
Ježíš před svým odchodem z tohoto světa svým učedníkům předem sděloval, že bude ukřižován. V Janově evangeliu to vyjadřuje obrazně tak, že „bude vyvýšen“ (J 3,14; J 12,32). Podle Janova evangelia Ježíš přislíbil, že učedníci dostanou dar Ducha svatého (J 14,26; J 15,26; J 16,13). A Ježíš při své řeči na rozloučenou také učedníkům slíbil, že znovu přijde a že ho opět uvidí: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy živi budete“ (J 14,18-19). A nyní toto vše, co Ježíš předem řekl, se o velikonoční události naplňuje. Ježíš mezi učedníky znovu přichází. Ukazuje jim ruce a bok. Je to dokladem jeho předcházejícího utrpení, kterým prošel. Dává jim dar Ducha svatého. U Jana je řečeno, že Ježíš na učedníky dechl (J 20,22). O zjevení Ježíše učedníkům v Jeruzalémě čteme i u Lukáše (srov. L 24,36-49), ale u Jana je podrobněji tato událost popsána.
Vzkříšený Ježíš přichází zavřenými dveřmi. Živý Ježíš překonává bariéry a překážky. Různé překážky a bariéry uzavírají lidi navzájem do izolace. Některé závory a zábrany vytvářejí druzí lidé a některé si vytváříme my sami. I církev byla a je vystavena různým zavřeným dveřím a sama je také před druhými z různých důvodů uzavírá. Mnohdy to bývá církvi a křesťanům vytýkáno, že se uzavírají sami do sebe a před světem. I kdyby byla církev sebe víc uzavřena, prožívala prázdnotu, smutek a skleslost, přesto k ní Kristus může přijít a přichází. Jak přicházejícího Krista poznáme? Tak, že přináší pokoj. Jeho Duch, kterého sesílá a přináší od Otce, se pozná tak, že vnáší a šíří pokoj do srdcí i vztahů. „Dát se vést Duchem je život a pokoj,“ slyšíme v listě Římanům (Ř 8,6).
Jak svědectví Lukášovo (L 24.36), tak i Janovo hovoří o tom, že Ježíš byl uprostřed učedníků (J 20,19.26). Petr Chelčický ve své Postile toto sdělení, že „Kristus se postavit doprostřed“ vykládá a chápe obrazně. Podle Chelčického tak Ježíš dává naučení, že pravda má být hledána uprostřed. Člověk se má vyhnout krajnostem. Jednou krajností je lenost a pohodlnost člověka, který se nechce namáhat, aby hledal pravdu. A druhou krajností je, že člověk zápasí o pravdu se vztekem a hněvivostí. Ale takovým způsobem zarputilého a nenávistného přístupu nedokáže pravdu pochopit. Při hledání pravdy má být člověk milý a současně rozumný. Tolik Chelčického výklad (Postila II., s. 129). Svědectví o tom, že Kristus je uprostřed, znamená i pro nás, že Kristus má být středem všeho v církvi i středem našeho života. Nemáme nikoho a nic jiného do tohoto centra sami stavět. Je tomu tak skutečně?
A nyní ještě k tomu Tomášovu vyznání: „Můj Pán a můj Bůh“ (J 20,28). Bývá rozlišována objektivní víra církve a subjektivní víra každého jednotlivého věřícího. Objektivní víra církve je vyjádřena ve vyznání a učení se základě Písma. Bůh Otec je Stvořitelem všeho. Ježíš je Boží Syn, věčné Slovo – Logos, je Pán, je Bůh. Objektivní víru církve po staletí popisují teologové v nekonečných řadách knih a pojednáních.
Ale podstatné je, zda se víra a její vyznání dotýká konkrétního člověka, zda je to víra, která proměňuje lidské srdce a život. Tomáš řekl o Ježíšovi, že on je„můj Pán“, dokonce „můj Bůh“. V tom „můj“ spočívá ten subjektivní rozměr víry, osobní vztah, těžko postižitelná a zachytitelná hluboká niternost. K tomuto osobnímu vyznání vyjádřenému slůvkem „můj“ vede ale někdy nesnadná cesta plná otázek, námitek a pochybností. Příkladem toho je právě apoštol Tomáš. Ale každá víra jednotlivce, ať již s pokorou přijatá nebo těžce probojovaná, je potvrzením hlubokého velikonočního tajemství, že Ježíš je živý, jak dokládá i neobyčejná zkušenost apoštola Tomáše, která vedla od pochybností k víře, od nedůvěry k důvěře a od váhání k vyznání.
Amen.