Kázání bratra patriarchy na 5. postní neděli na vikariátní konferenci duchovních v březnu 2026.
Sestry a bratři,
pátou postní neděli čteme příběh o tom, jak Ježíš navrátil Lazara ze smrti do života. Vzkřísil milovaného přítele Eleazara, který žil se svými sestrami Martou a Marií v Betanii nedaleko Jeruzaléma. Jedná se o poslední velký Ježíšův zázrak či jeho znamení, které učinil před svým zatčením, utrpením a smrtí v Jeruzalémě. Nachází se pouze v Janově evangeliu, ale i v dalších evangeliích je dosvědčeno, jak Ježíš probouzí ze spánku smrti a vyvádí ze smrti do života Mk 5,22-43; L 7,11-17).
Základem dlouhého a podrobného líčení u Jana je zřejmě prostý příběh. Lazar onemocněl a jeho sestry Marta a Marie poslaly pro Ježíše, aby ho uzdravil. Než Ježíš přišel, Lazar už nejevil známky života, zemřel. Když Ježíš přišel, našel ho již pohřbeného. Všichni si mysleli, že už je pozdě, a vytýkali Ježíšovi, proč nepřišel dříve. Ježíš však projevil svoji moc nejen nad nemocí, ale i nad smrtí. I v takovém případě, kdy už si všichni mysleli, že jsou vyčerpány všechny možnosti a není žádná naděje, Ježíš zde jedná a projevuje svoji moc jako Pán nad životem a smrtí. Kam on přichází a kde je přítomen, tam není nikdy pozdě.
Celá tato událost je prostoupena a orámována různými rozhovory, a především zde zaznívají výroky Ježíše vysvětlující jeho jednání a slova povzbuzující k víře a důvěře v něho. Ale událost neprovázejí jen slova a rozhovory, ale také mlčení a pláč.
Jediná postava, která nemluví, která mlčí, je Lazar, Eleazar. Je nemocen. V nemoci není člověku moc do řeči. Nakonec nemoc se tak zhoršuje, že Lazar zavře oči spánkem smrti, zemře. A mrtvý už nemůže nic říci. Někteří lidé, i když zemřeli, stále mluví. Jak to čteme v listě Židům: „Ač zemřeli, ještě mluví.“ (Žd 11,4). Někteří lidé, i když zemřeli, jakoby stále mluvili. Ale jedná se o slova, vyřčená ještě za jejich života. V podobné situaci dějin mohou jejich slova a jejich myšlenky znít stále aktuálně.
Událost postupuje nejen Lazarovo mlčení, ale i pláč těch, pro které je jeho odchod velkou ztrátou. Pláčou sestry – Marie a Marta, pláčou Židé, kteří přišli sdílet zármutek do domu smutku v Betanii. A pláče dokonce Ježíš. Je to jednak zármutek a pláč nejbližších, kteří pociťují ztrátu nad odchodem člověka z jejich života. Dále je to rituální pláč Židů, projev společně sdíleného zármutku. Ale pláče i Ježíš „Ježíšovi do očí vstoupily slzy“ (J 11,35). Tento verš bývá považován za nejkratší verš celé Bible. Co všechno tento Ježíšův pláč a slzy vyjadřují? Jsou výrazem lásky k milovanému příteli. Jsou výrazem soucitu s těmi, kteří prožívají zármutek. Ježíš dokáže plakat s plačícími a radovat se s radujícími (srov. Ř 12,15). Jeho slzy odhalují jeho lidské citlivé srdce spojené s druhými lidmi. Jeho slzy jsou ale také výrazem lítosti nad údělem člověka, kterému chybí pravé poznání Boha, jeho vůle a smyslu, který on dává životu. Ježíš později pláče nad Jeruzalémem (L 19,41-44). Ježíšův pláč může znamenat i pohled na svůj vlastní úděl, neboť se přiblížil čas Ježíšovy smrti, kdy bude muset opustit své milované učedníky a přátele.
Mlčení, pláč, ale především slovo postupují celým dramatickým příběhem o vzkříšení Lazara. Zaměřme se alespoň na tři Ježíšovy výroky. Záhadně zní Ježíšovo slovo: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne…“. Ježíšovi učedníci mu původně rozmlouvali, aby za Lazarem vůbec šel. Neboť bydlel v Judsku v okolí Jeruzaléma a tam Ježíšovi hrozilo nebezpečí od jeho nepřátel. Ježíš formou přísloví říká, že den má dvanáct hodin. A všech dvanáct hodin, celý den, kdy je světlo, má Ježíš využít pro své poslání v tomto světě a ne jen jeho část. V čase světla mu nemohou jeho nepřátelé ublížit, ale teprve až když přijde obrazně řečeno noc. Proto Ježíš jde za svým přítelem Lazarem do blízkosti Jeruzaléma, aby na něm vykonal skutek, kterým bude dosvědčena Boží velikost, moc a sláva.
Druhým Ježíšovým výrokem, kterému věnujeme pozornost, je: „Náš přítel Lazar usnul, ale jdu ho vzbudit“. Ježíš mluví o smrti jako o spánku (srov. Ž 13,4). Není to však věčný spánek, ze kterého není probuzení, ale spánek, který je probuzením do věčnosti.
Jestliže v předcházejících postních nedělích základním poselstvím evangelia podle Jana zní, že Ježíš je pramenem spásy nejen pro samařskou ženu a světlem světa nejen pro slepého od narození, pak v tuto pátou postní neděli v příběhu o Lazarovi k nám zaznívá, že Ježíš je „vzkříšení a život“. Lazar je Ježíšem probuzen ze spánku smrti a navrácen znovu do tohoto konečného života. Je to však znamení toho, že Ježíš má moc probudit ze smrti do života bez konce. On je zdrojem a dárcem veškerého života v jeho obnovující se síle. Může povolat v bytí neexistující (Ř 4,17).
Svět, ve kterém se situace jeví, že je již někdy příliš pozdě, má tak novou naději. Lidský úděl, který někdy vyvolává jenom pláč, má přesto v Kristu potěšující naději. To, co podléhá nezadržitelnému zániku, co se jeví jako zcela odepsané, co odchází neodvratně do zapomnění, přesto má v Bohu neotřesitelnou naději.
V plnosti bude toto tajemství víry odhaleno o Velikonocích v příběhu Ježíšova ukřižování, smrti, uložení jeho těla do skalního hrobu a jeho slavného vzkříšení. Tehdy kámen od skalního hrobu již neodvalí žádní lidé, jako tomu bylo v případě Lazara, ale Bůh sám, aby tak přemohl navždy život smrt, neboť Kristus je život, který nikdy nepomíjí.
Amen.