Kázání na 4. postní neděli v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze 2 - Novém Městě v březnu 2026.
Sestry a bratři,
v postním čase evangelia pojednávají o významných a závažných tématech. Souvisí to s naší duchovní přípravou na blížící se Velikonoce.
Jestliže předcházející třetí postní neděli byla ústředním tématem voda, pramen spásy vyvěrající z Krista, tak tuto neděli je touto skutečností světlo, Kristus jako světlo světa.
Jestliže předcházející událost se odehrála v Samaří, kde se Ježíš setkává se samařskou ženou u Jákobovy studny, pak událost setkání Ježíše se slepým člověkem je prostorově zařazena do Jeruzaléma, do blízkosti rybníka či vodní nádrže v Siloe.
Evangelista Jan staví proti sobě jako kontrasty: světlo a tmu, den a noc, vidění a slepotu.
Důležité jsou Ježíšovy výroky, Ježíšovo slovo, které v tomto příběhu z 9. kapitoly zaznívá střídavě k učedníkům, k farizeům i k uzdravovanému člověku. Ale Ježíš své slovo o světle dokládá konkrétním jednáním, činem, skutkem: Projevil se na určitém slepém člověku, který nabyl zraku, prozřel a uviděl světlo, které dříve neviděl.
Zrak je v životě člověka velmi cenný a potřebný. S věkem se může zrak zhoršovat. Člověk potřebuje na dálku nebo na čtení brýle, a někdy též lékařský zákrok, aby lépe viděl.
Jako farář ve východních Čechách jsem v jedné vesnici navštěvoval věřící sestru, která byla velmi pokročilého věku. Zhoršil se jí zrak natolik, že již téměř neviděla. Po své chalupě se pohybovala po paměti a staral se o ni její syn, který za ní pravidelně dojížděl. Na stěně v největší místnosti chalupy visel veliký kříž s Kristem. Tato sestra prodělala i přes svůj věk operaci očí, po které začala přece jen trochu vidět a vrátila se znovu domů, do své chalupy. Když jsem ji navštívil, celá rozradostnělá mně sdělovala: „Já jsem tak šťastná, že můžu zase vidět Pána Ježíše“. Myslela tím kříž, který byl umístěn na zdi. Krátce na to však již z tohoto světa odešla…
Příběh, který se odehrál v Jeruzalémě za pozemského života a působení Ježíše Krista, se týkal slepého člověka. Tento člověk byl však slepým od narození. Nikdy neviděl svítit slunce, nikdy neviděl tváře blízkých lidí, nikdy neviděl krajinu a modré nebe nebo zářící hvězdy.
Tato skutečnost vzbuzovala u Ježíšových učedníků otázky, jak to bylo v té době běžné. Kdo se provinil, že tento člověk takto trpí? Nemoci, postižení, utrpení člověka byly spojovány s proviněním, přestoupením Božího řádu, hříchem. Ježíš zde odmítá takové zjednodušené představy a spojování víry a životního omezení a lidského utrpení. Důležitý je přístup Ježíše k tomu člověku a jeho úsilí mu pomoci.
Ježíšovo uzdravování nemocných je doloženo ve všech evangeliích jako naplňování jeho mesiášského poslání (Mt 11,5). Jestliže u tří prvních evangelistů je dochována starobylá pověst o Ježíšovi jako o zaručeném léčiteli, pak u Jana je událost uzdravení spojována s hlubokým poselstvím až jinotajným sdělením.
Pozastavme se nad jedním z Ježíšových výroků, který zní: „Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa“ (J 9,4-5). Tento Ježíšův výrok má trojí rovinu. Tou první je běžná životní zkušenost a můžeme výrok chápat v obecném významu: „Musíme konat skutky, dokud je den“. Dnem se rozumí lidský život. Je to vymezený čas, který je prostorem a příležitostí pro činnost člověka. Není jiná další příležitost, než tento čas nám daný zde na zemi pod sluncem. Jak je řečeno u Kazatele: „I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho“ (Kaz 11,8). Proto člověk má využívat čas svého života k dobru a k tomu, co je smysluplné a prospěšné, než přijde obrazně řečeno noc, kdy už nebude taková příležitost využít jedinečnou možnost, kterou poskytuje den, čas světla a života v tomto světě.
Druhá rovina výkladu tohoto výroku se vztahuje na Ježíše. Ježíš koná skutky toho, který ho poslal. Dokud je den, dokud je ve světě, přichází s ním světlo. Ježíš ve svém pozemském životě má možnost různými způsoby pomáhat lidem a přinášet světlo do jejich životů. Nocí je jeho ukřižování a smrt, jak o tom zde obrazně mluví Ježíš v Janově evangeliu, ale i přímo v Lukášově evangeliu (L 22,53). Jeho ruce, které mnohým pomáhaly, budou připevněny ke kříži. A stejně tak jeho nohy, které přicházely za ztracenými, budou upoutána a znehybněny. Temnosti a noc dovrší svou vládu. Přesto světlo vítězí. Moc vítězství světla nad nekonečnou tmou se projevila právě v případě slepého od narození. Jestliže Ježíš koná skutky Otce, tak se v tomto případě znovu uskutečňuje div stvoření. Vždyť právě světlo je Božím činem prvního dne stvoření (Gn 1,3-5).
Třetí rovina výkladu tohoto Ježíšova výroku o konání skutků dokud je den, se vztahuje na církev, na nás křesťany. Apoštol Pavel mluví o ovoci světla, kterým je dobrota, spravedlnost a pravda (Ef 5,9). Církev – ne jako abstraktní výraz, ale jako společenství konkrétních věřících křesťanů – je zde proto, aby šířila Kristovo světlo. Stále trvá den, kdy je příležitost různými způsoby zvát ke světlu, kterým nejsme my, ale Kristus. Máme konat drobné činy a větší dílo, kterým se oslaví Bůh a nikoli my. Jak je to vyjádřeno v Žalmu 115: „Ne nám, Hospodine, ne nám, ale jménu svému, dej čest pro milosrdenství své a pro svou pravdu“ (Ž 115,1).
Sestry a bratři, poselství z Janova evangelia pro čtvrtou postní neděli je o navrácení zraku, otevření očí a o pravém vidění. Opakem pravého vidění je slepota.
Slepota je způsobována sebezahleděností. V takové slepotě nevidí člověk nikoho a nic než jen sebe.
Slepota je způsobována nenávistí. Nenávist je tmou, která nám zabraňuje vidět, neboť zahaluje naši mysl a srdce do tmy. „Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí, neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči“, říká apoštol Jan (1 J 2,11, srov. 1 J 2,9).
Slepota je způsobena povrchností. Vidíme jednostranně, bez hlubšího vhledu a souvislostí. Zaměřujeme se na nepodstatné a chybí nám nadhled. Mnohé nám brání v pravém vidění.
O víře se hovoří jako o novém vidění. Ježíš otevírá oči, otevírá zrak víry. Umožňuje nám, abychom viděli v jeho světle. Ať nás Bůh zbavuje všeho, co brání pravému vidění, obnovuje a projasňuje náš zrak víry a umožňuje nám v církvi i každému z nás konat skutky ve světle Krista, dokud je den.
Amen.