Kázání na 3. adventní neděli v Praze 6 – Dejvicích v prosinci 2025.
Sestry a bratři,
Jan Křtitel a Ježíš Kristus jsou dvě velké osobnosti patřící k adventu a s ním spojenému biblickému poselství.
Jan Křitel byl významnou postavou z dějin židovství. Je přijímaná jeho spjatost s Kumránem a Esény. Podle židovského učence a historika Josefa Flavia shromáždil mnoho příznivců mezi Židy (Ant. 18.116-119). O tom, že měl své učedníky, se dovídáme na více místech v Novém zákoně (Mt 11,2; Mt 9,14; Mk 6,29; L 11,1). Postava Jana Křtitele a jeho učedníci mají zřejmě také souvislost i se záhadnou náboženskou skupinou mandejců. Mandejci jsou náboženským společenstvím žijícím v dnešním Iráku a Iránu u soutoku řek Eufratu a Tigiridu.
Původně žilo toto společenství pravděpodobně v Palestině. Podle jejich učení pochází duše věřícího z nebeské oblasti světla, ale na zemi je zajata ve tmě a proto potřebuje vykoupení. Prostředkem k vykoupení je opakované ponořování do tekoucí vody – křest. Tekoucí voda je pro ně důležitá proto, že pramení v horách a tím přichází spása z nebes. Hory mají podle náboženské představy od doby starověku blízko k nebi. Mandejci uznávají Jana Křitele, ale Ježíše nikoli. Ježíše odmítají.
V Bibli máme ale jiný obraz vztahu Jana Křtitele a Ježíše Krista. Nový zákon je dává do souladu. Byly to velké náboženské osobnosti. – Náboženské postavy minulosti i přítomnosti vedou často mezi sebou spory. Spory o učení, kdo lépe vyjadřuje pravdu a kdo se drží omylů. Někdy jsou tyto spory zcela osobní. Můžeme to vztáhnout nejen na oblast náboženství či politiky, ale například i vědy. Jeden odborník neunese odborníka druhého. Někdy má odborník na jedné straně velké myšlenky, schopnosti, hluboké poznání a na druhé straně se projevuje lidská závist, nevraživost, zášť, nepřejícnost. Lidé jsou někdy vůči sobě navzájem spíše konkurenty, než aby dokázali spolupracovat a své schopnosti dali ve prospěch dobré společné věci. Někdo sám sebe vyzdvihuje a druhého zase snižuje. – Jan si mohl říci: „Já jsem ve vězení a Ježíšovi se tolik v jeho činnosti daří. Získává mnoho lidí pro své učení a mně tak zcela zastíní. To je přece nespravedlivé!“ Ale Jan si nic takového neřekl. Jan je před Ježíšem velmi pokorný, jak to vyznívá z různých míst Nového zákona (Mt 3,11; J 3,10). A Ježíš naopak Jana Křtitele označuje za velkého muže naplněného Boží horlivostí a opravodvostí. Skutečně velké osobnosti se vyznačují i tím, že se dokáží navzájem respektovat. Každý z nich měl jiný přístup v tom, jak předávali Boží slovo. Jan byl asketa a přísný karatel a Ježíš se naopak nevyhýbal běžnému životu a radostem, včetně dobrého jídla a vína, a zdůrazňoval především velikou Boží lásku k lidem. V dějinách spásy mají oba své zásadní místo, i když každý jiným způsobem. Každý má jiné poslání a od Boha jiný úkol.
Ježíš velice kladně o Janu Křtiteli hovoří. Oceňuje jeho pevnost a vnitřní opravodvost. Užívá k tomu dvou obrazů – rákosu a drahých šatů. Mluví vlastně ironicky k těm, kteří za Janem Křtitelem přicházeli v zástupech z různých míst, aby ho viděli a slyšeli, když ještě kázal v judské poušti.
Prvním znakem osobnosti je, že se neohýbá podle větru a proměnlivých nálad. Jan byl pravým opakem toho, kdo je přirovnáván k „rákosu, kterým kývá vítr“ (ČEP) či „třtině větrem se klátící“ (Bible kralická). Pravá osobnost se nepřizpůsobuje vnějším okolnostem. Neohýbá se před mocnými, aby to měl člověk v každé době co nejsnadnější. Nepřizůsobuje se pružně všem poměrům, aby se nedostal do žádných problémů. Dokáže si zachovat vlastní názor a přesvědčení, i za cenu toho, že kvůli tomu bude vystaven riziku. Jak se zpívá v jednom spirituálu: „Být jak strom, co neohnese, nebojí se nečasu“ (Svítá, č. 147, 1. sloka).
Ohýbající se rákos jako obraz pro lidskou nestálost, nepevnost využívali často kazatelé v různých souvislostech. Například Petr Chelčický ve své Postile při výkladu tohoto textu evangelia na 3. adventní neděli, říká že třtina je uvnitř dutá. Proto je tímto obrazně řečeno, že má být naplněna spravedlností Janovou a milostí Kristovou, aby člověk obstál (srov. Petr Chelčický, Postila, s. 103). Dále Chelčický říká, že ta milost je moc a síla duchovní, skrze kterou člověk může zůstat pevným v dobrém, aby nebyl pohnut v čase pokušení (Petr Chelčický, Postila, s. 103). Člověk se podle Chelčického hýbe na dvě strany. Jedním směrem k Bohu a druhým směrem ke světu. Na jedné straně myslí na Boha, na druhé straně myslí na to, aby si získal přízeň ve světě, chválu a pokoj světa, ale tímto kýváním na obě strany může ztratit obojí (Petr Chelčický, Postila, s. 103). Jan Křtitel setrval v pravdě. Uměl čerpat v Bohu útěchu, nenechal se uchvátit světkým zbožím a chválou ani tělesnou rozkoší. Proto nebyl prázdnou třtinou, a kývajícím se rákosem. A Mistr Jan Hus ve své české Postile vybízí křesťana: „Nedej se pohnout lichocením k domýšlivosti, utrháním k hněvu, protivenstvím a nedostatkem ke ztrátě chopnosti snášet utrpení, a budeš-li stálý, pak nebudeš jako ten rákos, který se klátí ve větru, ale Kristus tě bude chválit, jako chválil svatého Jana.“
Druhým znakem osobnosti, že nelpí jen na tom vnějším. Jan Křtitel nebyl „člověkem oblečeným do drahých šatů“ (ČEP)“, „člověken oděným měkkým rouchem“ (Bible kralická). Nezakládal si na vybranném, nejkvalitnějším a nejdražším oděvu, ale nosil oděv z velbloudí srsti. Žil celkově velmi skromným životním stylem. Nešlo mu o vnější efekt, o to zapůsobit na druhé navenek, ale o vnitřní upřímnost. Jistěže, pro nás se životní styl Jana Křtitele jeví jako extrémní a těžko bychom si jej mohli vytyčit jako cíl. Žijeme přece v jiné době, v jiných podmínkách a v jiné kultuře. Kdybychom dnes přišli olečeni jako on na nějakou společenskou a kulturní akci, asi by se všichni divili. Ale přesto je pro nás Jan Křtitel výzvou k určité větší skromnosti, když si uvědomíme, co všechno se snažíme nahromadit, co všechno shromažďujeme a domníváme se, že je to nepostradatelné pro nás život. Jeden křesťanský myslitel vyslovil, v čem se má konkrétně projevovat naše víra. Uvedl trojí skutečnost. První je upozorňování na to, že svět a příroda je nesamozřejmostí, ale nesmírným zázrakem, Božím stvořením. Druhé je, že máme být v čase nejistoty a úzkosti lidmi naděje. A také to třetí, co je důležité, snažit se jako křesťané o prostší a úspornější životní styl.
Vraťme se však k biblické události. Ježíš ve svém ocenění Jana Křtitele jde ještě dále. Jan je podle něho víc než jen neochvějný zásadový člověk, dokonce víc než prorok, protože jeho úkolem je předcházet samotného Mesiáše. Být jeho poslem a ohlašovatelem (Mal 3,1). A přesto Janova velikost pomine v novém věku, který přináší Ježíš. Hlasatelé soudu, jako byl Jan, jsou nositelé potřebného varování, burcujícího z lhostejnosti před zlem, a hrozící přísným spravedlivým soudem, ale v Božím království už nebudou potřební. V novém věku, v Kristově království prostoupí všechno v plnosti Boží milosrdenství a láska. A ti „maličcí“ budou v Božím království větší než Jan Křtitel.
V případě Ježíše je jeho mesiášství dosud zastřeno a skryto. Nejen Jan jako hlasatel Božího soudu, ale i Ježíš jako hlasatel Boží lásky vzbuzuje v lidech pohoršení. Proto Ježíš říká: „Blaze tomu, kdo s nade mnou neuráží“ (Mt 11,6). Jinými slovy: „Kdo, se nade mnou nepohoršuje, kdo mě neodmítne, kdo se ode mne neodvrátí, komu nebudu lhostejný.“ Ježíš je tím, v kom se naplňují všechna mesiášská zaslíbení (Iz 29,18, It 35,5.6; Iz 61,1), jak o tom svědčí jeho skutky (Mt 11,5). Přesto Ježíšova osobnost a jeho život mohou působit pohoršení, od jeho narození a položení do žlabu pro zvířata v Betlémě až do konce jeho pozemského života, který skončil potupnou smrtí v Jeruzalémě. Jsou s ním spojná nejen zázračná uzdravení, slovo plné moci a moudrosti, ale i jeho neúspěch ve světě zla a násilí. Moc jeho lásky se projevila ve světě navenek slabostí, bolestí, utrpením a křížem. Čím vším může pohoršovat Ježíš mnohé lidi i dnes a i nás křesťany, že nezapadá do našich představ, vytvořených obrazů a očekávaných přání! Jiní mesiášové se mohou jevit atraktivnější než on. Je potřebné proto toto pohoršení překonat hlubokým vnitřním poznáním Ježíše samotného. Ale toto poznání Ježíše přístupné je pouze vírou pro ty „maličké“ (Mt 11,25). Amen.