Kázání bratra patriarchy na 2. adventní neděli v Husově sboru v Řevnicích v prosinci 2025.
Sestry a bratři,
druhou adventní neděli vystupuje na scénu (opět) Jan Křtitel. V jeho působení a jednání mají původ dvě křesťanské svátosti – křest a pokání. A to ve zvláštním propojení a úzkém vztahu, jak to bylo pro Jana Křtitele typické. Lidé tehdy bezprostředně před příchodem Krista „vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít“ (Mt 3,6).
Jan Křtitel je dosvědčen v Bibli – v Novém zákoně, ale i v dalších starověkých spisech, jako je spis Josefa Flavia, židovského učence a spisovatele, s názvem Židovské starožitnosti. Kolem roku 93 našeho letopočtu tento spis napsal řecky, aby zpřístupnil tak dějiny Židů obyvatelům starověkého Říma. O Janu Křtiteli zaznamenal Josef Flavius toto: „Jan, nazývaný Křtitel, byl dobrým mužem a povzbuzoval Židy, aby vedli spravedlivé životy, praktikovali spravedlnost vůči sobě navzájem a zbožnost vůči Bohu a s tímto vědomím společně přistupovali ke křtu. Podle jeho názoru šlo o nezbytný krok, aby byl křest přijatelný pro Boha. Nesmí křest používat k tomu, aby získali milost za hříchy, kterých se dopustili, ale mají nabýt čistotu těla, když předtím duše byla již důkladně očištěna správným chováním“ (citace z publiakce Křest, biřmování, eucharistie, s. 55). Takto tedy přiblížil postavu Jana Křtitele a jeho poselství židovský učenec.
Křest je výrazem pro umývání a očištění člověka. Toto očištění se děje vodou. Voda je významným prvkem mnoha náboženství. Očistné omývání bylo ve starověku rozšířeným úkonem (srov. 2Kr 5,1-14). Rituální koupele hrály významnou roli v Kumránu. Toto místo se nachází na západním břehu Jordánu u Mrtvého moře. Zde žili esejci, kteří se důsledně snažili dodržovat Boží zákon, očekávali příchod Mesiáše a Boží království. V tomto místě měli esejce své sídliště od poloviny 2. století před naším letopočtem až do roku 68 našeho letopoštu, kdy bylo zničeno Římany. Našly se zde při archeologických objevech nádrže, které nesloužily jen k zachytávání dešťové vody, ale právě také k očistným koupelím. Členové komunity museli projít vnitřní proměnou a očistou srdce. Na tu byl kladen důraz především nejen na samotné očištění vodou. A právě k těmto esenům patřil zřejmě i Jan Křtitel.
Dnes má voda důležitý zřetel hygienický. Pravidelné mytí rukou zabraňuje přenosu některých nemocí.
Jan Křtitel podobně jako eséni byl v opozici vůči tehdejším židovským duchovním vůdcům – proti farizeům a saduceům. Farizeové byli vykladači zákona. I oni užívali vodu k očistným účelům (Mk 7,3-4). Očišťovali se, když se vrátili z tržiště, aby dali najevo, že se nechtějí zašpinit kontaktem s ostatními lidmi, které považovali za hříšníky. Saduceové byli kněžími v Jeruzalémském chrámu, kteří se také před službou očišťovali. Dokonce se dovídáme, že přišli k Jordánu, aby zde za vedení Jana Křtitele vykonali očistnou koupel v řece Jordánu.
Ale vůči nim Jan ostře vystoupil. Nazval je velmi nelichotivě – „potomstvo ještěrčí“ (Bible kralická) či dokonce „hadí“ (ČEP). Ačkoli farizeus znamená doslova „oddělený“, stal se později označením pro pokrytce. Právě toto pokrytectví Jan Křtitel kritizuje. A jako prorok dokázal jistě Jan vidět pod povrch lidské přetvářky. Farizeové se považovali za čisté a dokonalé, ale to nejdůležitější – živý a upřímný vztah k Bohu a láska k lidem jim scházel. Hlásili se hrdě k postavám duchovních velikánů, jako byl Abraham, ale sami se svým jednáním od takového vztahu víry a poslušnosti Hospodina byli velmi vzdáleni. Nejde totiž o vnější rituál jako takový, ale o vnitřní proměnu srdce a příklon k Bohu s vírou, opravdovostí a poslušností.
Jan Křtitel měl vliv nejen na pojetí křesťanské svátosti křtu. Dá se předpokládat, že také někteří z Ježíšových učedníků byli Janem pokřtěni. Ale jistě měl Jan vliv i na další svátost uplatňovanou v pravoslavné, katolické i husitské církvi, a tou je svátost pokání či smíření. Pokání, jak je Jan Křtitel hlásal a chápal, je návratem k Bohu. V tom souzní Jan i s voláním dalších starozákonních proroků (Iz 44,22; Jr 3,12; Oz 12,7; Mal 3,7). Mimořádné postavení Jana Křtitele spočívá v tom, že je v jeho již bezprostřední blízkosti je Ježíš – přicházející Mesiáš. Ten, který se vyznačuje silou – ne politickou, hrubou, ale silou lásky (Mt 3,11).
Pokání je návratem k Bohu a tím i k sobě samému. Přesněji řečeno k našemu pravému určení být Božím obrazem (Gn 1,26). Smyslem života je přinášet užitek a prospěch. Jako stromy byly stvořeny k tomu, aby nesly ovoce, vydávaly plody (Gn 1,12). A pšenice je užitečná tím, že z ní je chléb, který sytí a přispívá k životu. Tak i člověk je vybaven k tomu, aby byl užitečný a sloužil životu. Zatímco stromy bez ovoce nebo se špatným ovocem a plevel, který se rozrůstá a dusí vše v okolí, se míjejí svému určení podle Božího záměru. Ale Jan, i když užívá obrazy z přírody a běžného pracovního života, tak mluví jasně o lidech, neboť volá každého k vnitřní proměně. Sám však, i přes veškerou svoji horlivost, opravdovost a přesvědčivost, nemůže v lidech tuto proměnu způsobit.
Nestačí jen vztah ke změně a k očištění od minulých špatností a hříchů. Ale důležité je dát a probudit v lidských srdcích sílu k novému životu z víry. A to přináší až Ježíš jako Mesiáš, na jehož příchod Jan lid připravoval a který budeme o Vánocích slavit. Vždyť Ježíš je nositelem Ducha, jak se to později projevilo právě při jeho křtu v řece Jordánu (Mt 3,16).
Bože, veď nás adventní přípravou, abychom si uvědomovali velikost daru křtu i závazek stálé vnitřní proměny a očisty, aby vánoční světlo přicházející k nám v Ježíši Kristu, rozradostnilo a prozářilo naše životy.
Amen.