Kázání patriarchy Tomáše Butty ke svátku knížete Václava a 100. výročí Náboženské obce CČSH v Praze 2 – Nové Město – 28. září 2025.
Sestry a bratři,
setkáváme se ke slavnosti, kdy zdejší náboženská obec Církve československé husitské má stoleté výročí. Ale tento starobylý kostel a s ním propojená proměňující se komunita má mnohem starší historii. Ať už se jedná o farní kostel, o řádové společenství, o utrakvistickou obec předbělohorské doby, nebo o shromažďování odsouzených vězňů, kdy byl tento kostel součástí rozsáhlé věznice. Toto místo má však vztah ke knížeti Václavovi a svatováclavské tradici. Václav byl jedním z prvních svědků víry a mučedníků v našem národě. Dokladem jeho významu pro naši vlast a naši státnost je svatováclavská koruna. V knížeti Václavovi se spojuje jeho upřímné křesťanské přesvědčení se snahou o spravedlivé uplatňování politické moci a vládnutí se zřetelem k prospěchu země a dobru lidí. Získal podobu ideálního panovníka, ochránce české země a bojovníka, který bojuje na správné straně a za správnou věc.
O křesťanském bojovníkovi, který má vést dobrý boj víry, píše apoštol Pavel v 1. listě Timoteovi v 6. kapitole. Svého spolupracovníka a nástupce povzbuzuje: „Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života“ (1 Tm 6,11-12). Jedná se o šest raně křesťanských ctností. Apoštol Pavel vztahuje těchto šest požadavků na křesťanského bojovníka, kterými se má vyznačovat. Všechny však můžeme spatřovat také v rysech a postojích knížete Václava, jak nám ho vykreslují příběhy z dávných legend.
Na prvním místě je uvedena spravedlnost. Václav se snažil ve své době plné násilí a krutosti prosazovat spravedlnost. V legendě břevnovského mnicha je charakterizován jako ten, kdo byl „pravdomluvný v řeči, spravedlivý na soudu, věrný ve všem, co mu bylo svěřeno“ (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 73). Tam, kde vládne spravedlivý řád a platí právo, tam je postavena hráz jakékoli svévoli, chaosu a libovůli mocných.
Druhým Václavovým rysem byla zbožnost. Václav byl velice zbožný, jak je to doloženo v legendách. Ve staroslověnské legendě čteme: „Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky z mnoha národů.“ Účastnil se mší, navštěvoval kostely a založil kostel sv. Víta. Nešlo jen o zbožnost navenek projevovanou a založenou na vnějších věcech, ale jistě měl upřímnou a hlubokou úctu k Bohu ve svém srdci.
Třetím rysem je Václavova víra. Václav projevoval svou křesťanskou víru, což v jeho době trvajícího pohanství nebylo samozřejmé. Jeho víra byla především vzdělanou vírou. Václav, ač laik, se vzdělával v Písmu. Podle staroslověnské legendy ho jeho babička Ludmila nechala učit se četbě slovanských knih a jeho otec Vratislav mu zase umožnil vzdělávání v latinských knihách ve škole při kostele v Budči (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 54).
Čtvrtým rysem, který je patrný na obraze Václava, je láska. Václav prokazoval lásku potřebným. Pečoval o chudé, o sirotky a vdovy, jak toto jeho aktivní soucítění popisují legendy. Ve staroslověnské legendě čteme: „Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, chudé i bohaté miloval“ (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 54).
Pátým rysem je trpělivost. Václav měl již od mládí řadu nepřátel, kteří mu ztěžovali a znepříjemňovali život. V legendě břevnovského mnicha je napsáno: „Ale všechno to muž Bohu milý s duchem neoblomným snášel, zbraněmi víry to odrážeje a štítem trpělivosti se obrňoval“ (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 69). Trpělivost je jako štít, který člověka chrání před různými útoky druhých. V této vlastnosti je obsaženo slovo trpět, utrpení. Václav byl mučedníkem, který snášel utrpení pro svoji víru.
Jako šestý rys je uvedena mírnost. V legendě Utrpení svatého Václava se hovoří o jeho mírumilovné povaze (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 95). Charakteristikou Václava je hledání cesty smíru a pokoje. Ale přesto i on vedl svůj dobrý boj víry.
Václav bývá zobrazován jako dobře vyzbrojený bojovník, který má přilbu, meč, kopí, štít, sedí na koni. V legendě břevnovského mnicha je Václav přímo označen jako „vojín Kristův“ (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 72). Ve stejné legendě je řečeno, že „v přemnoha bitvách byl vítězem“ (Nejstarší legendy přemyslovských Čech, s. 74).
Bojovat dobrý boj však neznamená přemožení těch druhých, jejich ovládnutí, podmaňování si jich a zničení nepřátel. Jde především o přemáhání sebe, dokázat vládnout nad sebou samým. Mistr Jan Hus, který mimochodem měl ke svatému Václavovi jako mučedníkovi respekt, v jedné ze svých univerzitních promluv hovoří o sebepřemáhání. Cituje filozofa Aristotela: Králi a každému vládci náleží za prvé vláda nad sebou samým. Největší moudrostí krále je rozvážně ovládat sám sebe. (Mistr Jan Hus, učitel a kolega, s. 184). Hus pokračuje: „Kraluješ-li sám nad sebou, budeš opravdu králem, napravuj minulost, správně jednej v přítomnosti, předvídej budoucnost.“ Husovi však nešlo o vítězství v tomto světě za každou cenu. Říká: Kéž jsi raději přemožen, když mluvíš pravdu, než bys chtěl zvítězit tak, že bys lhal. Je lepší být poražen pravdomluvný, než aby zvítězil ten, kdo lže (Mistr Jan Hus, učitel a kolega, s. 185).
Máme příklady z naší dávné historie, jako byl kníže Václav, kterého si dnes připomínáme. I on podlehl smrti jako mučedník, ale přesto zvítězil. A máme mít především před očima toho nejvyššího Vládce a Krále, Ježíše Krista. Jeho království není sice z tohoto světa (J 18,36), ale má se v tomto světě, a především v církvi, projevovat. Máme i dnes vést jako křesťané dobrý zápas víry. Ať usilujeme o trvalé duchovní hodnoty, o hodnověrné vlastnosti a zřetelné rysy křesťanské tváře, jak o nich mluví apoštol Pavel.
Kéž tomuto společenství, i nám všem, Bůh k tomu dopřeje svoji hojnou milost! Amen.