Promluva bratra patriarchy Tomáše Butty k 100. výročí Husova sboru v Úpici v září 2025.
Sestry a bratři,
k této příležitosti 100. výročí Husova sboru v Úpici jsem zvolil čtení ze Starého zákona z 1. knihy letopisů. Starozákonní příběh se týká chrámu v Jeruzalémě – přípravy stavby a jeho podoby. Král David připravil všechno důležité, aby se jeho syn a nástupce král Šalomoun mohl pustit do stavby a tuto stavbu uskutečňovat. Chtěl bych se z tohoto biblického svědectví zaměřit na tři zvěstné myšlenky – na význam přípravy, na zmínku o hostech, kteří dostali za úkol lámat těžké kameny pro stavbu a na zdůraznění výše a nádhery chrámu.
K tomu prvnímu: Příprava stavby je velice důležitá. David připravoval vše, co bylo potřebné. Zajišťoval materiál – kámen, kovy i vzácné dřevo a také shromažďoval pracovníky. My tento příběh Starého zákona čteme brýlemi Nového zákona, z perspektivy evangelia, pohledem Ježíše. Chrám je z tohoto pohledu nejen vnější stavba, viditelný dům, jakkoli má jistě svoji významnost, ale chrám je především společenství věřících lidí. Jak to slyšíme v listě Židům: „Tímto Božím domem jsme my“ (Žd 3,6). A v 1. listě do Korintu zaznívá: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 K 3,16). Jak se také zpívá v jedné z písní: „a v srdcích našich chrám svůj měj“ (Zpěvník CČSH č. 194). Chrámem Božím jsou srdce věřících. Hmotný chrám vyžaduje značnou přípravu, a stejně tak lidská srdce, naše nitro vyžaduje náročnou přípravu, aby v nich mohl být přítomen Bůh jako věčná láska.
K tomu druhému: David shromáždil všechny hosty v zemi a udělal z nich lamače kamenů. Měli vykonávat těžkou práci. Bez těchto kvádrů by chrám nemohl být zbudován. Zřejmě to byli pohané. Nepatřili k Božímu lidu jako „domácí“, ale byli to „hosté“. Jenomže v Kristově církvi nejsou hosté ti méně důležití lidé. Rozdělování v církvi na ty „domácí“ a „hosty“ není zcela přesné. Vždyť všichni jsme vlastně hosté. Ježíš nás zve ke své hostině ve svém království. Všichni jsme hosté u jeho stolu a on nás hostí svojí milostí.
A ještě k tomu třetímu: chrám, jak ho vidí ve své vizi král David, měl odzrcadlovat a hmotně odrážet Boží vyvýšenost a dokonalost. Měl se vypínat do mohutné výše a být proslulý svojí nádherou (1Pa 22,5). Křesťanský chrám je ale předně společenství, které tvoří na určitém místě konkrétní věřící lidé. V takovém případě je důležitá jiná velikost a krása, než jen monumentalita a úchvatnost stavby. Jedná se o pravou lidskou velikost podle měřítek evangelia, podle rozměrů Kristovy lásky. Jde o lidskou velkorysost a velikost ducha, která dokáže přemáhat každou lidskou malost, nízkost a přízemnost. A nádhera chrámu církve nespočívá na vnějším lesku a oslňování zlatem, ale na vnitřní kráse věřících osobností.
Sbor v Úpici slaví 100 let. Ať stále připravujeme a budujeme Bohu ve svých srdcích prostor a jeho pravý chrám. Ať jsme těmi vděčnými hosty, kteří přicházejí sem ke Kristovu stolu, neboť jako zde náš Pán hostil svým slovem a milostí minulé generace, chce hostit i nás i další. Ať pravá velikost lásky a vnitřní krása naší víry zdobí tento chrám i v budoucím čase.
Příprava a stavba duchovního chrámu tak není vlastně nikdy zcela dokončena. Jak to říká Ježíš: „Jiní pracovali, a vy v jejich práci pokračujete“ (J 4,38). Boží požehnání ať vás povzbuzuje a provází v přítomnosti i v budoucím čase! Amen.