Kázání bratra patriarchy při bohoslužbě na diecézním shromáždění pražské diecéze v květnu 2025.
Sestry a bratři,
biblické texty, které jsme slyšeli, propojuje jedno společné téma. A tím je požehnání. Úvahy o požehnání se v současnosti objevují v našich církevních rozhovorech a diskusích v různých souvislostech. Je to téma pozoruhodné, úžasné a hluboké. Vždyť každá naše bohoslužba je zakončena požehnáním, které pronáší duchovní. Každé naše setkání v církvi a každé naše úsilí je neseno touhou po Božím požehnání.
Co se myslí Božím požehnáním, může být chápáno a vykládáno různým způsobem. Nejčastěji se požehnání vysvětluje jako přání dobra, projev přízně a Boží přispění ke zdaru určitého díla. Žehnání je výrazem našeho vztahu k Bohu, k lidem a k celému stvoření. Týká se osob žijících, ale i budoucích generací. Rozhodující o tom, zda slova, gesta a úkony jsou skutečným požehnáním a nikoli magickou manipulací, je upřímná víra a důvěra v Boha. Požehnání je výrazem naší vděčnosti i prosby. Každý, kdo žehná, současně děkuje, ale také prosí. Protože bez Boha není žádné požehnání, žádný zdar, žádné zachování a rozvíjení života.
Bible je plná svědectví o požehnání a nacházejí se v ní i četné žehnací formule (Gn 14,19; Nu 6,24-26; Rút 2,4; 1 Sa 15,13; 1 Pa 16,36; Ž 118,26; Ž 129,8). Na konci svého života vyslovil požehnání vůdce starozákonního lidu Mojžíš (Dt 33. kap.). V závěru svého působení před svým odchodem ke svému Otci do věčnosti žehná Ježíš svým učedníkům (L 24,51).
Četli jsme Žalm 115., přesněji jeho druhou část. Je to určitý liturgický scénář a popis starozákonní chrámové bohoslužby, ve které se v dialogu střídají ten, kdo ji vede, kněží a zapojen je i celý shromážděný lid. Hlavním obsahem tohoto starozákonního liturgického úryvku je právě požehnání. Vyskytuje se v něm celkem šestkrát (Ž 115,12-13.15.18). „Hospodin na nás pamatuje, on nám žehná: žehná domu Izraele, žehná domu Áronovu, žehná těm, kteří se bojí Hospodina. Jste Hospodinovi požehnaní, on učinil nebesa i zemi.“ Zdrojem požehnání je Bůh sám a příjemcem a nositelem je Boží lid jako celek. Zvláštní požehnání spočívá na kněžích, „domě Áronově“, ale vztahuje se i na všechny, kteří mají před Bohem úctu a věří v něho, i když k Božímu lidu svým původem nepatřili. Jsou zde uvedeny tři skupiny, na které se vztahuje dar Božího požehnání.
První je jmenován „Izrael“, tedy Boží lid, Kristova církev. Být součástí Božího lidu znamená být pod jeho požehnáním. Patřit k církvi Ježíše Krista znamená mít účast na Božím požehnání a na všech duchovních darech s tímto požehnáním spojených. Jak slyšíme v listě Efezským: „Bůh nás v Kristu „obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů“ (Ef 1,3). Nejde tedy v prvé řadě o to dar požehnání si nějakým způsobem vyzískat a schraňovat jen pro sebe jako prostředek k dosažení vlastního štěstí a k prosazení svých zájmů a cílů. Boží požehnání spočívá na celém Kristově společenství, a to i tehdy, když má někdy podobu jen malého stádce (L 12,32). Je to společný dar, který smíme navzájem sdílet a mít tak účast na tomto požehnání celého Božího lidu.
Jako druhý je jmenován „dům Áronův“. Požehnání podle Žalmu 115. spočívá zvláštním způsobem na kněžích. „Žehná domu Áronovu.“ Jsou to ti, kteří mají zvláštní úkoly v Božím lidu – učit, modlit se, přinášet oběti. A jedním z těchto úkolů je právě žehnat v Božím jménu (1 Pa 22,13). Kněží – potomci Áronovi – jsou příjemci Božího požehnání a sami toto požehnání mají zprostředkovat druhým. Kněží žehnají jako Hospodinovi služebníci a předávají to, co nemají ze sebe, ale co přijímají od Boha (Ž 133,3). V rodině žehnají rodiče – otec a matka – a v rodině církve pak kněží. Úkolem starozákonních kněží bylo žehnat, proto se hovoří o Áronském požehnání (Nu 6,23-27). Kněží pronášeli požehnání na zvláštním podiu v chrámě v Jeruzalémě. Úkon požehnání je jediným úkonem, který přetrval i zničení chrámu (Judaismus od A do Z, s. 152). Duchovní mají být nositeli požehnání a dobra pro druhé.
V žalmu vystupuje celek lidu, kněží a pak je zde třetí skupina. „Žehná těm, kdo se ho bojí.“ To jsou ti, kteří původně k Božímu lidu nepatřili. Připojili se k němu až dodatečně. Zřejmě jsou to lidé z pohanských národů, lidé ze světa. Ale přesto mají k Bohu úctu. I na ně se Boží požehnání vztahuje, jestliže věří a doufají v Hospodina. Je to široké pojetí požehnání zahrnující mnohé, jak o tom píše v listě Galatským apoštol Pavel (Ga 3,7-9).
Romano Guardii tento žalm o požehnání vykládá tak, že předpokladem požehnání je víra a naděje (Ž 115,9-11), zdrojem požehnání je sám Bůh (Ž 115,12-14), kněží pronášejí formuli požehnání (Ž 115,15) a sbor věřících na to odpovídá (Ž 115,16-18) (Moudrost žalmů, s. 31-32). Vnášet Boží požehnání do světa a do přítomného života není jen úkolem kněží, ale každého věřícího. Každý věřící má předávat Boží požehnání, a to i tehdy, když mu druzí nejsou nakloněni a když zakouší nevoli a ústrky. Jak to vyjadřuje apoštol Pavel: „Jsme-li tupeni, žehnáme“ (1 K 4,12). A apoštol Petr nabádá: „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání“ (1 Pt 3,9; srov. L 6,28). Žehnání není jen gesto, ale životní postoj myslet na dobro druhých po příkladu Krista a apoštolů. Kéž dokážeme být nositeli požehnání ve všech situacích, ve kterých se jako církev i jako jednotliví křesťané nacházíme a kterými procházíme.
Jestliže žehnáme jako duchovní v liturgii, tak to není sebejisté okázalé gesto, ale pokorné vyjádření naší vděčnosti a současně prosba, abychom nebyli překážkou cesty Božího dobra a požehnání k lidem. I přes naši slabost a nedokonalost Ježíš Kristus a jeho žehnající moc ke své církvi přichází a různými způsoby se projevuje v našich náboženských obcích, v našich aktivitách a našem společném i osobním svědectví.
Bohu náleží vděčný dík, neboť on je zdrojem veškerého požehnání, nezměrné přízně a pravého dobra, kterým zahrnuje svůj lid. Prosme ho, aby projevoval své požehnání, přízeň a milost mezi námi i nadále. Amen.