Kázání k 50. výročí otevření Betlémského sboru v Českých Budějovicích – Rožnově – červen 2024.
Biblické texty: Sk 1,12-14; Mt 6,5-14
Sestry a bratři,
setkáváme se dnes u příležitosti 50. výročí tohoto sboru v Českých Budějovicích – Rožnově, který má název Betlémský sbor.
Tento sbor v popisu jeho původu, podoby a historie je charakterizován tak, že „je možná jedním z velmi prostých prostor naší církve“. Měl jsem možnost navštívit řadu sborů a modliteben a mohu říci, že jsou ještě prostší a jednodušší podmínky a prostředí, kde se setkávají věřící naší církve, kde se shromažďuje Boží lid, Kristova církev. Tato uváděná prostota a jednoduchost vyjadřuje přicházení Ježíše Krista do našeho světa, jeho narození v Betlémské stáji. I tento sbor je v místech, kde se nacházel dříve hospodářský dům, kde byla stáj.
Některé naše sbory byly také původně hospodářské prostory, jako tomu je v Rakovníku. Původně byla kovárna v Chýnově nebo dřívější středověký viniční dům je v Praze – Michli. Truhlářská dílna byla zase ve Šternberku, což odkazuje na to, že Ježíš se vyučil tesařem a jeho pozemský otec Josef byl také tesařem (Mk 6,3 Mt 13,55).
Ať se jedná o skvostný, velkolepý a nádherný chrám, přesto neobsáhne Boží velikost (1 Kr 8,27; Sk 7,49). A současně není tak prostý, malý a nepatrný žádný prostor modlitebny, aby tam nemohl být skrytý Bůh přítomen.
Všechna tři biblická čtení, která jsme slyšeli, se dotýkají bohoslužebného prostoru. Jeruzalémský chrám byl označený jako „dům“ (1 Kr 8,27, 29). Dům s horní místností, o kterém jsme četli v knize Skutky apoštolů (Sk 1,13), byl místem, kde se konala zřejmě poslední večeře Krista s učedníky (Mk 14, 15; Z 22, 12) a kde se shromažďovala v Jeruzalémě první církev k modlitbám (Sk 1,14).
Na chrámu, náboženství a bohoslužbě neupoutává jen to, co je vnější, viditelné. Ale to nejdůležitější se odehrává ve skrytu, uvnitř, v lidských srdcích.
Chrám, kostel, kaple, sbor, modlitebna činí skutečným náboženským prostorem modlitba. Chrám je místem, které je naplněno modlitbou. V Jeruzalémském chrámu pronáší modlitbu král Šalomoun. V jeruzalémském večeřadle se setkávali k modlitbám apoštolové a další věřící včetně Marie matky Pána (Sk 1,14). A Ježíš říká svým učedníkům, že nemají být jako pokrytečtí farizejové, kteří mají rádi své přední místo a volí viditelné místo tak, aby byli spatřováni. Ale Ježíšův učedník se má uchýlit do pokojíku. Řecký výraz (tameion) znamená soukromou místnost, pokoj, pokojík, ale i komoru, sklep, zásobárnu, komnatu, skrýš. Je to místo zcela soukromé, neboť modlitba je niternou záležitostí. Jak to vyjadřoval i Jan Amos Komenský, že se jedná o „dům srdce,“ kam se má člověk uchýlit a zavřít za sebou dveře (Labyrint světa a ráj srdce, s. 54).
Současně Ježíš předává učedníkům svoji jedinečnou modlitbu, která je nazvána Modlitba Páně – Otče náš. A tato modlitba je společná. Učedníci se ji mají modlit společně. I v soukromí jsme součástí neviditelného společenství. Jsme spojeni v Duchu ve společenství církve přesahující časy a prostory. A každý sbor je právě viditelným místem naší společné modlitby.
Když se blíže podíváme na úryvek modlitby krále Šalomouna a srovnáme jej s Ježíšovou jedinečnou modlitbou Otče náš, tak tam nacházíme mnohé společné.
Modlitba Páně začíná oslovením „Otče náš, který jsi v nebesích“ (Mt 6,9). A v modlitbě Šalomouna je řečeno: „... ani nebesa nebes tě nemohou pojmout“ (1 Kr 8,27). Bůh vše přesahuje, nelze ho uzavřít do nějakého prostoru. Nebesa vyjadřují to, co je pro nás zcela nedostupné a nepřípustné. Ježíš hovoří o svém Otci tak, že je skryt (Mt 6,6). Šalomoun se mohl radovat z velkolepého chrámu, který se mu podařilo vybudovat. Ale on si uvědomuje, že živý Bůh Hospodin přesahuje klenbu chrámu i klenbu nebes.
Jednou z proseb modlitby Páně je prosba týkající se Božího jména: „Buď posvěceno tvé jméno“ (Mt 6,9). Boží přítomnost je „zastupována“ jeho jménem. Šalomoun hovoří o chrámu, jako o místu, o kterém Bůh řekl, že tam bude dlít jeho jméno (1 Kr 8,29). Toto jméno má být v úctě. Právě kostel, sbor, modlitebna je místem, kde se lidé setkávají v Božím jménu a které má být vyslovováno s úctou.
Důležitým motivem modlitby Páně je odpuštění: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Podobně i Šalomoun se obrací k Bohu s prosbou, aby odpouštěl svému lidu i všem, kteří se k němu s prosbou o odpuštění obracejí. „Vyslýchej a odpouštěj“ (1 Kr 8,30). K Bohu přistupujeme i my s prosbou o odpuštění, neboť jsme všichni závislými na jeho milosti, shovívavosti a odpuštění. I my máme být těmi, kteří dokáží odpouštět. Tam, kde lidé v sobě nosí různé křivdy, výčitky, obviňují neustále z něčeho druhé, tam není radostná atmosféra. Kde lidé naopak dokáží přijímat Boží odpuštění a jsou k druhým velkorysými, tam společenství víry může zakusit pravou radost, osvobození a pokoj. Ve sboru a při bohoslužbě můžeme stále čerpat ze zdrojů evangelia a svátostí, v nichž se nás dotýká Boží láska.
Sestry a bratři, dnes děkujeme za tento Betlémský sbor, za toto místo osobní i společné modlitby. Tato modlitebna je takovým „pokojíkem“ se zavřenými dveřmi. Zde můžeme čerpat pokoj, klid, sílu ve vzdálení se od náročného, nebezpečného a neklidného světa. Současně mají mít naše sbory a modlitebny otevřené dveře. Mají být místem, kam mohou přicházet i další příchozí ze všech generací, kde se mohou setkat se srdečností, otevřeností, pohostinností.
Děkujeme dnes Bohu za tento Betlémský sbor, kam z nebeských výšin přichází Kristus, kde se setkává věřící společenství v jeho jménu a kde můžeme přijímat Boží odpuštění a zakoušet jeho milost a lásku. Prosíme, aby tomu tak bylo i v budoucím čase. Amen.