(ČZ 44/2026) Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou,
ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim »Mistře«. Vy však si nedávejte říkat »Mistře«: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno »Otec«: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat »Učiteli«: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Často si letos nad nedělními perikopami z Matoušova evangelia kladu otázku, proč si Pán Ježíš tolik nerozuměl s farizei? Vždyť na jejich praxi života a víry nebylo nic špatného. Věřili, že Bůh po svém lidu žádá, aby se snažil žít svatě, a to znamená plnit Boží zákon. Lidé jsou různí, a tak nikde nechybí ani ti okázalí, ani ti povrchní. Bylo tomu tak jistě i v řadách farizeů. Přece se však nemohu zbavit dojmu, že si oni sami nezaslouží takovou pověst, jakou jsme jim přisoudili. A sice tu, když jsme slovo farizeus učinili synonymem pokrytce. Je to zvláštní, když si vzpomeneme, že právě farizeové byli ve své době ztělesněním duchovní obnovy judaismu, oporou v těžkých časech Izraele a otci rabínského judaismu. A ještě zvláštnější je, že se tak děje přesto, že i v křesťanství najdeme mnohé tradice, které považují vybrané skutky života za Bohu milé a prospěšné.
A konečně o tom, že i v řadách Ježíšových učedníků byli a jsou pokrytci, se jistě není třeba dlouze rozepisovat.
Nedá mi v těchto úvahách spát obava, že někdy čteme Ježíšovy polemiky s farizei jen povrchně. Podívejme se tedy na dnešní evangelium trochu pozorněji.
Ježíš i farizeové se jistě shodli na tom, že život víry a služba Bohu by povrchní být neměly. Ale neshodli se v jiné otázce. Farizeové soustředili svůj život na každodenní posvěcování podle předpisů Zákona začínající u maličkostí (třeba předepsaným mytím rukou před jídlem). Věřili, že je třeba věnovat velkou pozornost každému okamžiku života tady a teď. Posvátné předpisy pomyslně chtěli z chrámu přenést do každodenní reality. To, že některá přikázání jsou důležitější než jiná, věděli moc dobře i oni. Avšak obsah Ježíšových kázání byl jiný. Letos jim nasloucháme u Matouše každou neděli už pěknou řádku týdnů. A tak máme v čerstvé paměti, že jejich tématem bylo přicházející Boží království. A v této náladě se Ježíš se svými učedníky soustředil právě na ně a také na hřích a jeho odpuštění. A zde se snad nachází ono neporozumění. Farizeové učili a kázali to, čemu věřili. A sice, že dnešní posvěcení života rodí svatost a ta poutá k Bohu. Ježíš hlásal pokání dnešního odpuštění hříchů, která poutá pro Boží království. Farizejské usilování o svatost neoznačil za omyl proto, že by bylo samo o sobě špatné. Stalo se tak proto, že s jeho příchodem se změnila situace. Boží království přichází. Je třeba rychle změnit smýšlení, obrátit se, zavrhnout hřích a prosit o odpuštění. Není již čas zvěstovat posvěcování. Již je čas zvěstovat odpuštění. Očekávaná doba nastala. Farizeové tomu neuvěřili, Ježíšovi učedníci ano. A co my? Uvěřili jsme také? Nebo se spíše podobáme farizeům?
Pane, připrav si nás ty sám pro své království. Zvěst o něm nás denně zastihuje a v ní ty sám.
Učiň si nás ty sám svým lidem, který za tebou putuje v síle pokání a odpuštění.
Amen
Autor: Vladimír Hraba
Český zápas č. 44/2026 z 1. 11. 2026
Obrázek: James Tissot (1836–1902): Běda vám, zákoníci a farizeové (mezi 1886 a 1894) Brooklynské muzeum. Wikimedia Commons, public domain.
