Článek bratra patriarchy uveřejněný v Českém zápasu č. 47/2026.
Prof. Otto Rutrle, narozený 5. 3. 1908 ve Dvoře Králové, byl duchovním a učitelem i děkanem na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Věnoval se intenzívně pedagogické činnosti na fakultě i teologické práci pro církev. Zanechal církvi rozsáhlé dílo v oboru praktické teologie. V roce 1961 odešel ze zdravotních důvodů z aktivní služby. Žil s rodinou v Ostravě, kde před 50 lety dne 21. listopadu v roce 1976 zemřel.
Prof. Otto Rutrle patří k teologickým a učitelským osobnostem Církve československé husitské a tvoří tzv. trojhvězdí s prof. Jindřichem Mánkem a prof. Zdeňkem Trtíkem. Jejich osobní víra, odborná myšlenková práce a učitelské působení určovaly významným způsobem vývoj Církve československé husitské v období po druhé světové válce až do let osmdesátých. Svým způsobem stále čerpáme z jejich díla, buď přímo z jejich spisů anebo prostřednictvím jejich žáků z další generace. Prof. Mánek byl biblickým teologem s ústředním zájmem o Nový zákon. Prof. Trtík byl systematickým teologem, který soustavně promýšlel obsah víry a nauky církve.
Prof. Rutrle byl praktickým teologem. Samotný název tohoto oboru odkazuje k tomu, že jako teolog měl blízko k samotnému životu a působení církve. Zabýval se s důkladností tématem církve a jejím posláním i jednotlivými činnostmi, kterými se toto poslání ve světě uskutečňuje a naplňuje. K těmto činnostem náleží zejména kazatelství, vyučování a výchova, bohoslužba a duchovní či pastorační péče. Ještě v době před druhou světovou válkou se prof. Rutrle zaměřoval na otázky duchovní péče. Tato jeho práce vyšla jako publikace v roce 1940. V roce 1952 byla vydána jeho homiletika – nauka o kázání s názvem Křesťanská služba slovem. Svůj zájem soustředil i na křesťanskou výchovu a vyučování, které se po druhé světové válce rozvíjelo v podobě nedělních škol. Pro učitele nedělních škol vydal texty přednášek s názvem Cesta k dítěti. Výkladem liturgie se zabýval v učebních textech, kterými jsou zejména Liturgika z roku 1954 a z roku 1957. Jeho teologický záběr zahrnuje velkou šíři témat a otázek z církevní praxe, týkajících se duchovenského povolání, služby laiků, náboženské obce i ekumenismu.
I když měl prof. Rutrle ve svém promýšlení poslání církve na zřeteli nejširší ekumenický obzor, přesto byl spjat s Církví československou husitskou. Právě vlastní církvi věnoval řadu svých studií a článků. V roce 1950, u příležitosti jejího 30. výročí, vyšla jeho studie s názvem Církev československá – nová cesta k Bohu. V roce 1920, kdy naše církev vznikla z katolického modernismu, nastoupila tak novou cestu. Oproti dogmatismu, ritualismu a formalismu tehdejší Církve římskokatolické byl podle prof. Rutrleho jistě položen správný důraz na žitou víru, na tzv. praktické křesťanství. Přesto upozorňuje, že toto praktické křesťanství může být zkresleně pochopeno, jestliže je odmítáno učení církve a teologické úsilí o pravdu. Je zde totiž nebezpečí, že praktické křesťanství se může stát pouhou praxí a činností, ze které se křesťanství vyprázdní, není-li osvojováno učení a respektováno teologické myšlenkové úsilí o pravdu evangelia. Podle prof. Rutrleho je pro orientaci a praxi církve nezbytné učení a teologie. Východiskem není návrat k ortodoxii, ale ani liberální náboženství, které do středu klade člověka. Cestou je biblická teologie, která staví na autoritě živého Božího slova – Ježíše Krista. Prof. Rutrle rozpoznává při vzniku a vývoji Církve československé (husitské) různé tradice a proudy, které se dostávají do napětí a střetu, jako tomu bylo v takzvané pravoslavné krizi v prvních letech do roku 1924. Na jedné straně podle něho k těmto duchovním proudům patří náboženský liberalismus a na druhé straně obecná křesťanská tradice, k jejichž střetu došlo po 2. světové válce. Tématem duchovních tradic a proudů se prof. Rutrle zabývá v roce 1958 v článku s názvem O smysl vývoje církve československé, kde poukazuje na hodnotu dokumentu Základy víry, který je uceleným naukovým textem a který odráží myšlenkové a duchovní zápasy nejen uvnitř církve, ale i v evropské teologii.
V roce 1966 se prof. Rutrle v článku v Náboženské revui vracel k tématu Církve československé husitské a tradicím, z nichž vyrůstá. Tento text je již z doby, kdy byl mimo aktivní učitelskou službu a jeho život byl poznamenán nemocí. V tomto souhrnném pojednání je patrný jeho kritický přístup vůči vlastní církvi, který je možné spatřovat i v jeho dalších spisech. Současně však prof. Rutrle nesetrvává nikdy jen u kritiky, ale předkládá své církvi pohledy k živému Kristu, ke kterému mají být zacíleny a zaměřeny všechny činnosti církve. V tomto příspěvku z roku 1966 je v závěru obsažena určitá jeho závěť – odkaz naší církvi. Závěrečnou část nazval příznačně jako Jan Amos Komenský svůj spis z konce života „Unum necessarium – Jedno nezbytné“. Zde píše: „Co jiného je možno v křesťanské církvi připomínat jako „jedno potřebné“, než stálý úkol naslouchat Ježíši Kristu ve zvěsti Slova, radostně ho přijmout jako Hosta a Pána a následovat ho s výhledem na jeho vítězství? Církev nemá ničeho jiného potřebí, než dát se oslovit Božím slovem a otevřít se Kristovu Duchu, dát se vést Kristovým Duchem ve všech oblastech a dimenzích lidského života, dát se vzdělávat v Kristovo tělo. Všechno ostatní bude církvi přidáno.“
