(ČZ 22/2025) Věříme v Boha, který v podobě člověka sám zaplakal…
To nejdůležitější si nechal až na konec. Aby si to lidi pamatovali. Když se Ježíš při poslední večeři loučí s apoštoly, předává jim svou závěť, samotné jádro svého učení, které zakrátko podepíše na kříži vlastní krví. Dává jim nové přikázání. Nové, protože ani žádným přikázáním není. Lásku totiž nelze přikázat. Jde o výzvu a zároveň prosté konstatování: Jste-li mými učedníky, budete se vzájemně milovat. Podle toho se pozná, že mě následujete.
Odkaz pro Ježíše natolik zásadní, že jej vtělil do své řeči na rozloučenou, vyznívá zcela jednoznačně. Můžeme plným právem očekávat, že mezi křesťany se nám dostane lásky vrchovatou měrou. Ale stejně tak platí, že od nás, kdo se identifikujeme jako křesťané, se plným právem očekávají projevy lásky ve vzájemných vztazích, ve smýšlení a chování jedněch ke druhým.
Očekávání se však nekryjí s realitou. Čím méně lásky mezi sebou sdílíme, tím více lásky si vzájemně dlužíme.
Snad i proto na úplném konci Bible přichází ujištění o pravé povaze Boha jakožto živoucí Lásky. Zjevení sv. Jana nabízí tu nejpotřebnější vizi všem, kdo strádají nedostatkem lásky na místech, kde ji doufali nalézt, ale nenalezli, protože – slovy Matky Terezy – kdo soudí lidi, nemá čas je milovat.
Bůh je Bohem zraněných a plačících, o nichž Ježíš řekl: „Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou.“ Zpíváme to při liturgii, ale málokoho napadne, že ta slova se týkají i jeho osobně! A týkají se i lidí, kteří u nás hledali lásku, ale my jsme neměli čas je milovat, protože jsme je soudili a odsuzovali na nich svoje vlastní prohřešky a potlačené touhy.
Poslední biblická kniha nám připomíná, v jakého Boha věříme. V Boha stírajícího každou slzu z očí. Slzy bolesti, slzy zklamání, slzy hořkého prozření. Věříme v Boha, který v podobě člověka sám zaplakal – třeba nad hrobem svého přítele Lazara nebo nad svatým městem Jeruzalémem. Plačící a milující Bůh všecko tvoří nové. Ze slz tvoří radost, v poušti otvírá pramen živé vody.
Jestliže Bůh všecko tvoří nové, pak zůstává naděje, že novou láskou zahoříme i my. Vzkříšená láska pročistí a stmelí naše vztahy. Pomůže nám najít si cestu k druhému člověku, ale i sobě, ke svému srdci. Budoucnost vůbec nevypadá zle. Jako Ježíš miloval nás, tak se i my budeme milovat navzájem. Přijde to. Už to přichází!
Lukáš Bujna, https://www.mysterion.info/
Ilustrační foto: Lucie Horniková, Člověk a víra
Český zápas č. 22 z 1.6. 2025
