(ČZ 9/2025) Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil.
A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli. Když příštího dne sestoupili s hory, vyšel mu vstříc veliký zástup. A hle, jakýsi muž ze zástupu volal: „Mistře, prosím tě, ujmi se mého syna, vždyť je to mé jediné dítě; hle, zachvacuje ho duch, takže znenadání vykřikuje, a lomcuje jím, až má pěnu kolem úst; jen stěží od něho odchází a tak ho moří. Prosil jsem už tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli.“ Ježíš odpověděl: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás? Přiveď sem svého syna!“ Ještě než k němu přišel, démon ho povalil a zkroutil v křeči. Ježíš pohrozil nečistému duchu, uzdravil chlapce a vrátil jej otci. Všichni užasli nad velikou Boží mocí.
Tento biblický úsek předchází vždy době postní. Proto často přemýšlíme nad tímto textem tak, že je to událost, která se odehrála možná právě pro učedníky – Petra, Jana a Jakuba, aby v temných časech, které přijdou – tedy v době Ježíšova utrpení a smrti v Jeruzalémě, aby se měli k čemu vrátit, upnout. Aby jim tento hluboký duchovní zážitek dodal odvahy a naději, až se budou cítit skleslí a opuštění. Je tu motiv zvláštního zážitku na vrcholu hory – radost, nadšení, zvláštní vidění Ježíšovy slávy – to vše má učedníky povznést v časech temných, smutných, zoufalých.
Ale je zde ještě jeden detail. Tato událost mezi Ježíšem a nebem, toto zjevení se uskutečňuje ve chvíli, kdy se Ježíš modlí. A vidíme, že Ježíš je v centru tohoto dění. Ale je také možné, že je tím, pro koho se tato událost děje.
Uvědomme si, jak těžké to někdy Ježíš s učedníky měl. Vysvětloval jim už víckrát, co přijde, jaké události ho čekají, co to stojí být jeho učedníkem, a oni to nechápou. Dokonce tomu i někdy odporují (vzpomeňme na Petra), protože si přejí, aby se věci vyvíjely jinak a ne cestou utrpení. Ještě opravdu nechápou. Proměnění na hoře předchází v Lukášově evangeliu Ježíšova předpověď utrpení. A zde při této události, stejně jako při jeho pozdější modlitbě v Getsemanské zahradě, Ježíšovi učedníci, jeho nejbližší přátelé, místo aby vydrželi být s Ježíšem a bdít s Ježíšem, jsou unavení a spí.
A právě ve chvíli na hoře, kdy se Ježíš modlí, přichází k němu přátelé z nebe a on je proměněn slávou, která naplňuje nebe. Evokuje nám to Ježíšův křest, při kterém opět došlo k projevu lásky a požehnání z nebe. Ježíš se modlí k Bohu Otci, hledá s ním communio – sdílení, společenství. Mojžíš je tu jako zástupce zákona a Elijáš jako představitel proroků. Mojžíš a Elijáš mluví s Kristem o jeho nadcházejícím utrpení a smrti, o cestě, kterou má dokonat. Nemáme další detaily těchto rozhovorů, ale dokážu si představit, že to musel být čas plný lásky a že tato celá událost Ježíše – Syna člověka povzbudila a dodala mu odvahu znovu mluvit se svými učedníky o tom, co bude dál, co je společně čeká.
Poté Lukáš obrací naši pozornost zpět k učedníkům, především k Petrovi, který má vždy co říct a nabízí, že připraví stany. I když ani vlastně neví, o čem mluví. Ale díky za Petra! Je to člověk, který je jako my. Často impulzivní, bez velkého přemýšlení, hned nabízí akci, ze všeho nadšený, co na srdci, to na jazyku – jak často jsme jako on! Možná chce dohnat, co tak trochu prospal, možná vidí, jak spokojený a šťastný tu Ježíš je, nebo chce kvůli Ježíšovi podržet o něco déle tento moment. Petr říká: „Mistře, je dobré, že jsme zde...“ Možná je to jemný způsob, jak říci, je to dobré pro tebe Ježíši, že jsi tu. I pro nás je to úžasné, i když třeba méně důležité…
Náhle jsou však přikryti oblakem a ozve se hlas přikazující poslouchat Ježíše, Božího milovaného Syna. Když oblak zmizel, je všechno pryč a je tu jejich rabbi stojící tu už sám. Učedníci to slyšeli, ale nikomu nevyprávěli o tom, co viděli a slyšeli. Možná přemýšleli nad tím, co má Ježíš vykonat, a přemýšleli, co to znamená, uposlechnout Ježíše.
Křesťanská tradice kontemplativní modlitby se také snaží vejít v kontakt s božským nestvořeným světlem, světlem, které sestoupilo na Krista a dalo mu tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A pokud je Kristus naším vzorem, pak také důvěřujeme, že přijmeme odvahu z nebe. Nesmíme zapomínat modlit se, přicházet ke zdroji naší naděje, i v modlitbě ticha se usebrat a uklidnit od hluku a požadavků světa. I my můžeme očekávat, že budeme ovládnuti něčím velikým a plným lásky.
Nebeský Otče, děkujeme, že se smíme v modlitbě obracet k tobě – prameni života
a že smíme spočívat ve tvé přítomnosti, která nás posiluje, dodává odvahu, naději i sílu.
Kéž z načerpaných sil dokážeme proměňovat tento svět a přinášet mu tvou lásku.
Amen.
Autor: Zuzana Kalenská
Český zápas č. 9/2025 z 2.3. 2025
Obrázek: Alexandr Ivanov (1806 –1858): Proměnění (1824). Zdroj (Wikiwand).
