(ČZ 48/2024) Dnes vstupujeme do adventu, do posvátného období před narozením Páně.
Latinský výraz adventus znamená příchod. Evangelista Lukáš přibližuje Kristův druhý příchod, který je také spjat s tématem adventu a který ve všech generacích budil obavy. Znamení na slunci a měsíci, úzkost národů, valící se moře – žádné pozitivní vyhlídky. Lidé náchylní k apokalyptickým náladám si tam vždy najdou to svoje. V minulosti to byly morové nákazy, náboženské války, krutá mučení a zkorumpovaní papežové. Dnes jsou to uprchlické vlny, změna klimatu, povodně a pandemie. Na sociálních sítích, ale i při běžných rozhovorech s křesťany různých denominací, zaznívají alarmující nářky: „Už je to tady, je to doba konce. A bude to ještě horší!“ Akorát ta doba konce trvá už dva tisíce let.
Před mnoha lety jsem těmto „poslům tragických konců“ přestal věnovat pozornost. Pochopil jsem, že to nemá cenu. Jim to nepomůže a nikomu to nepřinese nic dobrého. Vždyť bolesti na světě je beztak dost. I v této chvíli někdo umírá na rakovinu, někde vojáci popravují zajatce a někde bahno zavalilo vesnici a pohřbilo ji i s jejími obyvateli. Můžeme něco smysluplného dělat, pomáhat a snažit se zmírnit utrpení druhých. Nebo můžeme sedět od rána do večera doma ve svém pokojíku, třást se strachy a naříkat nad utrpením světa. Pro někoho to je možná cesta a vyhovuje mu. Pro mě ne.
Neříká Ježíš hned posléze: „Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“? A neříká na jiném místě: „Nedělejte si starost o zítřek.“? (Mt 6,34) Pro každého, koho bolí zub, je naděje, že mu ho lékař ošetří a zub přestane bolet. Pro každého, kdo trpí úzkostmi, je naděje, že se vyléčí a bude dýchat volně. Pro každého, kdo odchází z tohoto světa, je otevřená cesta k dalšímu rozletu duše. Boží láska, Boží odpuštění a Boží přijetí jsou nekonečné.
I kdyby nám jednou měla padnout na hlavu atomovka, můžeme do té doby žít naplno, svobodně, s láskou a soucitem v srdci. To, co se jednou stane a je ve vyšší režii, neovlivníme a neuděláme s tím nic. Ale můžeme udělat hodně tady a teď. Nyní můžeme ovlivnit své myšlenky, slova a činy. Ježíš nám v textu dává i konkrétní návod: „Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. ... Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít.“
Jak jednoduché a čisté pokyny. Ježíš mluví o dvou věcech: o rozvíjení ctností a o kontemplativní praxi. Žijeme-li skromně, pěstujeme-li štědrost vůči svým bližním, pravdivost a naději, náš život se podobá rozkvetlému sadu. Boží vůle nás vede po cestách tohoto světa bezpečně jako matka své dítě. Žijeme-li v souladu s láskou a milosrdenstvím, jsme v souladu s Bohem, s nebem i se zemí. Každá ctnost: laskavost, dobrota, úcta, pokora, věrnost, statečnost..., zkrátka každá jedna je notou v božské písni, která zní jako hymnus v celém vesmíru. „Opilstvím“ Ježíš nemyslí jenom nadměrné fyzické požití alkoholu, ale hlavně „opilost srdce“, kdy je naše duše v záplavě vášní a emocí zmatená a dezorientovaná. Ctnost je naopak střízlivost nebo rovnováha srdce, kdy spočíváme v Bohu. Ježíšova výzva k bdělosti je výzvou k vnitřnímu ztišení a kontemplaci, tedy vnímání. Zkuste si to: méně přemýšlet a více vnímat. Kráčet po ulici a vnímat, připravovat pokrm a vnímat, jíst ho a vnímat. Tolik krásy je kolem nás, jen ji nevidíme, tolik dobra nás obklopuje, jen jsme uzavření ve svých myšlenkových ulitách. Bdělost je duchapřítomnost, je to přebývání v Duchu, je to život srdce.
Výroky, které dnes čteme, považuji za velmi pozitivní a povzbudivé. Ježíš nás nestraší a nechce nás uvrhnout do úzkosti. Naopak, ukazuje nám cestu, jak přestát všechna vlnobití tohoto světa a získat vnitřní jistotu v Boží vedení. Lepší slova si na začátku adventu nemůžeme přát. Přeji nadějeplný advent.
Svatý Bože, děkujeme ti za požehnaný čas adventu.
Ty nás vedeš svou cestou pravdy a lásky k věčnému Světlu, kde je náš cíl, náš pravý domov.
Autor: Juraj Jordán Dovala
Český zápas č. 48/2024 z 1.12. 2024
Obrázek: Maarten de Vos (1531 / 1532 - 1603): Poslední soud (1570), Wikiart.
