(ČZ 48/2024) Tuto neděli zavíráme pomyslné dveře církevního – liturgického – roku 2023/24, abychom uvítali ten následující. S vděčností v srdci, že Bůh byl s námi v radostech i trápeních, a s důvěrou v jeho přítomnost a podporu v roce příštím.
TRPĚLIVOST RŮŽE PŘINÁŠÍ
Všichni známe pocit, kdy na něco čekáme, někoho vyhlížíme. Ať už je to narození miminka, uzdravení, dovolená nebo odpočinek po únavné, dlouhé cestě. Někdy se zdá, že je čekání nekonečné, jakoby se čas úplně zastavil. Ještě ne, ale už brzy. Přesně v tomto duchu je psáno i známé svědectví proroka Jeremjáše, jehož texty, společně s prorokem Izajášem, si v tomto období v církvi připomínáme. Brzy přijde Bohem slibovaná změna do našich životů, všechno bude jiné, a to navždy – slibuje prorok. A jako ozvěna zní Ježíšova předpověď blízkosti Božího království. Připravte se, buďte ve střehu.
Dokážeme ještě vůbec čekat? Mám na mysli v době, kdy si přání plníme několika kliknutími na telefonu, kdy se se svými příbuznými na druhé straně zeměkoule snadno spojíme přes videohovor, zkrátka v době „instantního“, okamžitého uspokojování našich potřeb.
Teď. To jednoslabičné slovo přesně vyjadřuje naši dobu. I ta nyní tak diskutovaná umělá inteligence nám má pomoci mít a zvládat vše rychleji.
Dokážeme ještě vůbec čekat a přemýšlet o tom, na co se tolik těšíme? Nebo – v duchu slov homilie bratra biskupa Juraje Dovaly na následující straně – dokážeme o tom tiše v klidu meditovat? Nebereme to jako ztrátu času?
Pro lid Izraele, tak, jak jeho osudy popisuje Bible, bylo čekání docela běžné. Od doby, kdy praotec Abrahám opustil Ur a vydal se do zaslíbené země, se lidé „trénovali“ v čekání. V Egyptě čekali, až nastane ten pravý čas na cestu, poté při putování pouští, až budou moci přejít „řeku všech nadějí“. A vždy, když dostali za svou nevěru Hospodinu další „lekci“. A protože – jak Bible dosvědčila – ani v té vytoužené, Bohem darované zemi se nepřestali ohlížet po cizích bůžcích, opět se z nich stávali vystěhovalci a opět doufali v návrat a s ním v období prosperity a míru a v příchod Mesiáše, jak jim sliboval Božími ústy prorok Jeremjáš.
A po sedmi stech letech potkáváme mladou židovskou ženu, tedy spíše dívku, které anděl oznamuje, že porodí dlouho očekávaného Pomazaného. A ona čeká. Co se stane, už známe...
PROČ TY APOKALYPTICKÉ SCÉNÁŘE?
O tři desetiletí později její syn Ježíš oznamuje, že čas se naplnil, že Boží království je na dosah. Ale mluví také o tom, že nezůstane kámen na kameni.
Proč období, které nás vede k Vánocům, začátek církevního roku, začíná čtením o konci času?
Advent si obvykle spojujeme s Mariiným posvátným těhotenstvím, s Ježíškem v jeslích, s pastýři a slávou všude kolem..., ale dnešní evangelium k nám promlouvá zlověstným tónem o hrůzách, které pohltí svět před druhým příchodem Krista.
Nejsou to právě naše oblíbená nedělní čtení. Nebylo by pěkné začít raději třeba slovy o novém stvoření, o Boží inkarnaci v malém dítěti, o tom, že Bůh bude s námi? (Immánů'el, doslova „s námi Bůh“). Faktem je, že texty s námi nerezonují tak, jako když Ježíš a potažmo autoři evangelií mluvili ke svým posluchačům. Nejsme Židé prvního století, netýká se nás válka s Římany, která vyvrcholila zničením chrámu, Božího příbytku a symbolu jeho smlouvy. Neumíme si představit, že konec světa, tak jak ho známe, je blízko. „Je těžké stát na špičkách dva tisíce let,“ trefně uvedl současný americký teolog William Willimon v souvislosti s připraveností na Pánův příchod. A tak se lidé po nějaké době usadí. Usadí se v jakési každodennosti ve víře, drží se při zemi a přestanou „sledovat obzor“, jak také řekl.
Ano, týkají se nás jiné hrůzy, což byla voda na ony apokalyptické mlýny všech dob – jak připomíná dnešní homilie. Ale Ježíš nezůstává u toho, že historie bude drsná. Snaží se nás také uklidnit. Chce, abychom věděli, že navzdory válkám a katastrofám tento svět patří Bohu. Že Boží království je na dosah. Ano, sice říká: „Buďte ve střehu“, ale s tím, že Jeho návrat je příchodem Božího království, spravedlnosti.
DĚJINY BOŽÍ SPÁSY
V průběhu studia na teologické fakultě jsem si stále více uvědomovala, že lidské dějiny, ale i dějiny celého vesmíru, jsou „Jeho a naším příběhem“. Je to, jako když autor románu dává život svým postavám. Je to on, kdo protkává vyprávění nitkami osudů tak, abychom po rozluštění všech zápletek viděli, jak vše do sebe zapadlo, jaký smysl všechno mělo... Uprostřed příběhu ještě nevíme, jak nakonec dopadne, co přinese poslední kapitola.
A ani my, Boží lid, tuto informaci nemáme. Bible nás však ujišťuje, že Bůh dává příběh spásy dohromady i z těch zdánlivě nesourodých, nesmyslných a nešťastných příběhů. Skrze paradox dítěte narozeného v jeslích vstupuje do světa jako Boží láska, a vlastně stejně tak skrze největší tragédii – kříž.
A my bychom se neměli nechat zmást – tak jako kdysi Ježíšovi současníci, kterým vlastní představy a očekávání zabránily rozpoznat Božího syna: ať už v malém miminku, v tesaři, učiteli a lékaři, a nakonec i v zločinci, nad nímž vyřkli ortel smrti.
Nepřišel inkognito. Prostě nesplňoval lidská očekávání. To nám připomíná advent i vánoční svátky. A myslím, že jejich poselstvím je i to, že výzva být ve střehu a připraven znamená pomoc a součinnost při Boží snaze přivést Jeho království k životu...
Klára Matoušová
Český zápas 48/2024 z 1. 12. 2024
Ilustrační foto: Člověk a víra, Anežka Kupková
