(ČZ 45/2024) Když učil, řekl: „Varujte se zákoníků, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích,
o přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se naoko modlí. Ty postihne tím přísnější soud.“ Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“
Víte, kdo já jsem?! – taková věta nejednou výhružně zaznívala z úst důležitého funkcionáře okresního či krajského formátu, když pro sebe vyžadoval nějaké zvláštní ohledy. Neměl to napsané na čele, a tak musel použít podobnou otázku jako temnou hrozbu.
Zákoníci Ježíšovy doby to řešili tak, že se rovnou producírovali po městě v slavnostním kněžském rouchu, aby každý hned viděl, s kým má tu čest, a z dálky se jim klaněl. Ježíš měl takové samolibé rádoby zbožné zákoníky přečtené – jejich zbožnost nevyjadřuje ve skutečnosti vztah k Bohu, ale jen úctu, kterou oni sami vyžadují od lidí. Derou se dopředu a snaží se urvat nejlepší místa – a to mají být učitelé moudrosti! Jenže moudrost a ješitnost nejde příliš dohromady. A jejich vychytralost má k moudrosti tak daleko, že jsou pak schopni jít třeba za nešťastnou vdovou a v rámci útěchy jí nakonec pořádně vyluxovat spižírnu.
Ježíšovo varování bychom měli chápat, nejen abychom si na takové dávali pozor, ale abychom nakonec i my sami nepodlehli podobné marnivosti a ctižádostivosti.
Náš příběh pokračuje na chrámovém nádvoří, kde kdysi Ježíš převracel stoly penězoměncům. Tentokrát se při pohledu, kolik kdo dává do pokladny, spokojil jen s komentářem. Dávat dary patřilo ke skutkům lásky. Židé byli přesvědčeni, že konáním těchto skutků získávají zásluhy před Bohem. Takže čím víc kdo dával, tím větší dobrý skutek učinil a tím víc si zjednával zásluh. Jednoduchá aritmetika! Ježíš ji ovšem zcela obrací naruby podle jeho oblíbeného rčení, že první budou poslední a poslední první. Chudá vdova dala zanedbatelný obnos, ale ve skutečnosti dala všechno, co měla, přinesla velikou oběť z oddanosti a lásky.
Jenže jak dnes naložit s takovým příběhem? Postavit na tom kázání, jak takové vdovy potřebujeme? Zase je tu ta jednoduchá aritmetika. Pokud jde o samofinancování, pak církev spíše vytrhne pár úspěšných podnikatelů, kteří ze svých přebytků blahosklonně odepíší nějaký ten milion z daní. A chudák vdova si mohla nechat alespoň jednu minci na svou obživu. Ty dvě mince církev nevytrhnou a vdova bude mít navíc problém, jak přežít. Nebo ji dát za vzor hluboké víry: věří, že Bůh se o ni postará. Jenže promluvit do svědomí bohatých příběhem vdovy asi moc nefunguje. Na bohaté spíše platí strašit je peklem. Nebo si aspoň postesknout: podívejte, chudí jsou vždycky štědřejší!
O co tedy v tomto příběhu vlastně jde? Nejde nakonec o to, kolik se na chrám vybere. Bůh naše peníze tak naléhavě nepotřebuje, aby si mohl opravit svůj dům, bez kterého se nakonec obejde, a to – jak víme z dějin – celých 2000 let. Ježíš to ostatně v dalších verších konstatuje: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“
Chrám, na který chudá vdova přispěla celým svým živobytím, bude rozmetán. To zní skoro jako černý humor.
Připomíná to něco podobného, co se odehraje při pomazání v Betanii: něco krásného, absurdního – a nakonec zbytečného. Tedy pokud jde o ten chrám. Ale pokud jde o církev, tak pro ni to smysl mělo. I pro Ježíše – aby nám znovu ukázal, jak to u Boha chodí, kdy první budou poslední a poslední první. Křesťanství v duchu Ježíšově hodnotí dobré skutky podle vnitřní kvality dárcovy duše, nikoliv podle vnější velikosti a množství darů.
O tom je celé evangelium – pro někoho dobrá zpráva, pro někoho špatná… Amen.
Hospodine, děkujeme ti za všechno, co pro člověka konáš.
Veď nás cestou spravedlnosti, moudrosti a odpovědnosti
za sebe i za druhé. Tvá láska nás provází životem a pomáhá
překonávat všechno zlo, které se rodí v lidské duši.
Veď nás k vytrvalé modlitbě a odvážné práci
pro dobro celého tvého stvoření. Amen.
Autor: Ladislava Svobodová
Český zápas č. 45/2024 z 10.11. 2024
Obrázek: Dar chudé vdovy (6. stol.), Sant'Apollinare Nuovo (Ravenna), foto Lawrence OP.
