(ČZ 38/2024) Ježíš cestou do Jeruzaléma a na kříž otevřeně odhaluje svým učedníkům cíl cesty: Bude vydán do rukou nepřátel a zabit.
Učedníci nechápou. Co to pro ně bude znamenat, jaké budou následky? Pokud vezmeme cestu obrazně jako plynoucí život, taky často mnohému nerozumíme a až postupně lépe chápeme Ježíšova slova a zasazujeme je do našeho životního příběhu.
Učedníci jsou zejména v Markově evangeliu líčeni jako lehce natvrdlí a poněkud přízemní. Zatímco Ježíš vykládá o utrpení a násilné smrti, oni se dohadují o pořadí své velikosti. Ono to do izraelské společnosti tehdy docela patřilo. Při bohoslužbě, hostině i v právním životě se stále znovu nastolovala otázka, kdo je přednější, jaká čest komu náleží, jaké místo je mu vyhrazeno.
Lze předpokládat, že se učedníci dohadovali, jak si budou užívat moci a slávy v očekávaném Božím království. Jsou v těsné blízkosti Božího Syna, jaká jiná by pro ně mohla být budoucnost, když ne zářivá. Možná tahle jejich přetahovaná vycházela ze znalosti kumránských svitků, kde je v Řádu společenství zmínka o zasedacím pořádku¨při hostině v Božím království. A oni se prostě těší.
Když Ježíš vidí, jak jeho přátelé a žáci prahnou po významných postech, nezlobí se, nenadává, vlastně je navádí, jak toho slavného cíle mohou dosáhnout. Ovšem, jak je u Ježíše zvykem, absolutně obrací lidské myšlení. „Kdo chce být první, buď poslední a služebník všech.“ A protože je to moudrý učitel, jde jim příkladem a ukazuje názorně, koho se má naše služba týkat.
Měřítkem naší velikosti je dítě. To tehdy nemělo velkouspolečenskou váhu, byl to takový neúplný dospělý, který nemá zákonná práva a je zcela odkázán na péči a ochranu druhých. Rozhodně mu nenáležela přední místa ve společnosti. Tím, jak Ježíš staví dítě doprostřed, mu první místo uděluje, stejně jako všem dalším, kteří potřebují péči a ochranu, a přitom nám sami zdánlivě nemohou poskytnout nic výsadního. Náš přístup k takovým je tím, co obstojí při posledním soudu. Znamená to totéž jako „zapřít sebe sama“ (Mk 8,34).
Snadno odbočíme za vlastním zájmem, máme své plány a přehlédneme ve své blízkosti potřebného, protože je pro nás bezvýznamný. Náš čas, naše pozornost patří důležitým věcem. Jenže právě v těch nevýznamných a neviditelných se můžeme setkat s Ježíšem a s Bohem. Ježíš nás ponouká dalším z mnoha způsobů, abychom překročili sami sebe, své nastavené hranice, zvyklosti, zahleděnosti do sebe, a abychom si také všímali druhého člověka a setkali se s ním v jeho lidství.
V závěru říká: „Kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal.“ Setkat se s Bohem můžeme právě v druhém člověku, pro nás zdánlivě neužitečném a neprospěšném. Skrze něj získáváme přední místo u Boha. Amen.
Pane, zbavuj nás skrze svého Ducha sebezahleděnosti,
ať nejsme slepými k potřebám druhých a naše srdce neobrůstá tukem a touhou po výsadách tohoto světa.
Autor: Tereza Šmejdová Koselová
Český zápas č. 38/2024 z 22. 9. 2024
Obrázek: Fritz von Uhde (1848–1911): Nechte malé děti ke mně přicházet (1884), Leipzig Museum der bildenden Künste (Wikimedia Commons)
