(ČZ 36/2024) Z genezaretské oblasti prosycené jahvistickým duchem doputoval Ježíš až do oblastí týrských. Ne, nebyla to oblast vůči židům vstřícná.
Kdysi týrské téměř prokleli Izajáš i Jeremijáš, neboť týrským byl bližší pohanský bůh Baal, nikoliv všemocný Jahve. Právě zde narazil Ježíš, který důsledně žádal učedníky o to, aby jeho přítomnost utajili, na totálního lidského outsidera. Pohanku, ženu, o jejíž víře si můžeme myslet cokoli. Byla zřejmě stejně pověrčivá, jako většina lidí v té době. Jako pohanka nepochybovala o tom, že se velcí „proroci“, „léčitelé“, „kouzelníci“ rodí v každém národě. A slyšela o mocných činech jakéhosi Jošui ben Josef. A co udělá milující matka, má-li těžce nemocné dítě? Obrátí se na kohokoli, kdo vzbuzuje alespoň slabou naději. Požádá Ježíše o pomoc pro dceru, která měla být posedlá „nečistým duchem“. A právě v tuto chvíli Ježíš pěkně zamotal hlavu budoucím kazatelům a vykladačům. Odbude ji tvrdými slovy. „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Prosím, nesnažme se vyklouznout z Ježíšových nekompromisních, tvrdých, nemilosrdných slov úvahami o tom, že milosrdný Pán pouze zkoušel víru ženy. Ježíš měl totiž neskutečný dar vidět do lidského srdce, byl velmi empatický, dokonalý „psycholog“. Užil zde slov, které mohly ženu velmi rozzlobit nebo ponížit. Psi, těmi jsou míněni pohané, nežidé. Dětmi pak židé, ti praví následovníci boha Jahve. Nepochybně tušil, že tato – pro mnohé ženy, pohanka, náboženská bludařka, notabene žena (!) byla velmi chytrá, ba co víc, vtipná. Nezklamala jej. Odpověděla sebevědomě a nikoliv bez (trpkého) humoru. „Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“ Všimněme si: v její odpovědi je pokora, nevyvrací Ježíšem nastíněný předsudek, kterým židé stíhali nežidy: psy! Ale pak vrátí úder: i psi se živí chlebem, byť jeho drobty, jež spadnou hodujícím ze stolu! Bingo. Ježíš reaguje stejně pohotově. V jeho slovech není ani stopy po pýše, aroganci, zákonickém intelektuálním „osvalení“. Přitaká jí a vyzná, že jej přesvědčila její síla slova, její přesvědčení, její pohotovost, ano, dodejme, její bystrý a vtipný komentář. „Žes to řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“
Ihned poté Ježíš opouští týrskou oblast a přechází do míst, kde židům také pšenka příliš nekvetla. Města Dekapole, oblast „těhotná“ duchem helénismu, tedy řeckého myšlení a polyteismu, města svobodná, obchodující, prosperující, jejichž obyvatelé si máloco dělali z nějakých přímočarých, monoteistických a (pro ně) netolerantních „vyvolených“ židů. A zde Ježíš narazí na dalšího nešťastníka. Hluchý, špatně mluvící muž, který jej prosí o uzdravení. Čekali bychom, že Ježíš položí svou ruku, vyřkne slovo, pomodlí se nebo přikáže. Neudělá to. Naopak, použije „metodu“ veskrze symbolickou (vlastně pohanskou). Vloží prsty do uší neblahého nemocného, slinou se dotkl jeho jazyka? To jako jak, měl-li prsty v jeho uších? Políbil snad Ježíš nešťastníka a vložil mu svůj jazyk do úst? Kdo ví? Podstatné je, že Ježíš pohlédl k nebi, povzdechl a použije semitské slovo, znamenající „otvor“. „Effatha“. Ježíš prostě řekne: „Díra! Otvor!“, v dobovém smyslu: „Otevření nebo Otevři se!“ Zalehlé ucho „povolilo“ a nešťastník mluvil jako zcela zdravý člověk. A Ježíš? Proti „vší logice“ nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, co tu vykonal. A oni – stejně, jako bychom to jistě učinili dnes i my, všechno rychle roznesli (rozuměj: vykecali).
Každý fanatik, dogmatik, novodobý zákoník, fundamentalista, církevní „ředitel zeměkoule“ bude mít s tímto textem problém. Ježíš jedná absolutně svobodně. Klidně uzdraví dceru jakési „ženské“, notabene pohanky, která mu – mimochodem, evidentně v diskusi „stačí“. Pak použije svérázného způsobu, který na „sto honů“ páchne magií a uzdraví muže „neznámé víry“. Láska! To je to slovo, jež vede Božího Syna k tomu, aby nebral vážně konvence, stereotypy, předpisy, nařízení.
Dej, milý Pane Bože, abychom i my jednali v lásce.
Neboť bez ní není ani pravé víry, ani pravé naděje. Amen.
Autor: Martin Chadima
Český zápas č. 36/2024 z 8. 9. 2024
Obrázek: Rembrandt van Rijn (1606/1607-1669): Ježíš uzdravuje malomocného (1650-1655). Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication. Wikimedia Commons.
