(ČZ 34/2024) Zůstávat v někom, být v někom a mít někoho v sobě, vzájemně se prolínat, to je obraz velmi mystický, může působit až eroticky.
Jíst něčí tělo, byť symbolicky a pít něčí krev, byť jen symbolicky, zní také jako zvláštní propojování existencí.
Máme emocionální porozumění pro hluboké sbli-žování, až se ztrácí, kdo je kdo. Na druhou stranu toužíme a chceme zůstat sami sebou, být originální, jedineční.
Přijetí Krista do naší existence, do hloubky naší exis-tence, musí být pro nezúčastněné účastníky bohoslužby trochu zvláštní až strašidelné či nepatřičné.
Velmi často opakujeme na závěr večeře Páně: „Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus.“ (srov. Ga 2,20). Ztotožňování se s Kristem na úkor sebe sama, za cenu umenšení se až k sebepopření, to vše je z vnějšku vnímáno asi spíš jako nějaké vymývání mozků či sebemrskačství.
Osoby, které se milují, touží po splynutí, po absolutním splynutí. A nechám stranou, zda je takové úplné splynutí psychologicky dobré, zda symbiotická ko-existence je ideálem lidského vztahu. Je fakt, že ten, kdo ani trochu aspoň nějaké to splývání nezažil, je hodně ochuzen, a je otázkou, zda to může být zdravé.
Přijímání Boha v Kristu je přijímáním věčného života. Věčný život bývá interpretován jako časově ne-omezený život, ale tento pojem má v sobě také vědomí, že jde o kvalitu života, o pravý život, život jak má být, neochuzený, nepromarněný, autentický.
Otázka věčného života jako života přesahující smrt hrála v Ježíšově době významnou roli. Ježíš nepřišel s myšlenkou věčného života, tato otázka hrála různou roli v rozmanitých náboženských představách. Ježíš spíše varuje ty, kteří si byli jisti, že právě oni na věčný život mají nárok, vnímá jejich hřích pýchy, ve které s opovržením pohlížejí na ostatní, méně dokonalé.
Ježíšova slova bývají provokativní, někdy se zdají až rouhačská. Ne vždy chápeme, co komu na Ježíšovi vadilo, co koho pohoršovalo, co komu přišlo „přes čáru“. Měl své nepřátele, ale měl i zklamané či šokované přátele.
Janovo evangelium zaznamenalo, že Ježíšovi učedníci remcali a reptali. Dokonce v tomto evangeliu čteme, že ho mnoho učedníků opustilo a už s ním nechodili.
A Ježíš se zeptal skupiny svých nejbližších, takzvaných Dvanácti…: „I vy chcete odejít?“ Příběh neříká, jak kdo z Dvanácti reagoval, referuje jen o Petrovi, který mluví za celou skupinu a zřejmě vyjadřuje emoce a názory ostatních: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“
Ono, dojemné „ke komu bychom šli?“ … vyjadřuje velmi mnoho, vyjadřuje vztah, je v něm cítit strach z naprosté opuštěnosti a bezradnosti, z rozpadnutí všech ideálů, ale i odmítnutí zradit přátelství, odmítnutí sejít z dobrodružství hluboké víry, znejišťované i nepřímo posilované nepřátelským okolím.
„Ke komu bychom šli…?“ vyjadřuje i ono rozumové: neznáme nikoho lepšího, nikoho pravdivějšího, nikoho, koho by za to stálo následovat víc.
„Ty máš slova věčného života. … ty jsi ten Svatý Boží!“ Nejbližší učedníci našli v Kristu nejen moudrého učitele, ale Boha mezi námi.
To je nejen vyjádření úcty k Ježíši, je to i vyjádření víry: Bůh byl v Ježíši Kristu s nimi, byl a bude.
Petrovo vyznání je podobné tomu, které podle Janova evangelia později vysloví apoštol Tomáš po setkání se Vzkříšeným: „Můj Pán a můj Bůh!“
Pane, v tobě je život, ty máš slova věčného života, probouzej v nás životní energii,
dávej nám svého stvořitelského ducha! Našli jsme v tobě zalíbení.
Chceme chodit s tebou po všech stezkách našeho života, po těch krásných i po těch nejtěžších. Amen.
Autor: Tomáš Novák
Český zápas č. 34/2024 z 25. 8. 2024
Obrázek: Saint Patrick's Pro-Cathedral, Dundalk, County Louth, Ireland. Foto: Andreas F. Borchert (Wikimedia Commons).
