(ČZ 23/2024) Je takový příběh o Pravdě a Lži. Písničkář Vladimír Vysockij jej zpracoval jako píseň. Pravdu pozvala Lež na návštěvu ...
a ráno ukradla její oděv. A od té doby často Lež vystupuje v krásných šatech coby Pravda a Pravda naopak málem nemá co na sebe.
Pán Ježíš se musí v našem příběhu bránit, protože zákoníci o něm říkají ošklivé pomluvy. Dokonce říkají: „Je posedlý Belzebubem.“ A Ježíš se tomu musí postavit i logickými argumenty. Není možné, aby satan vyháněl satana. Nemůže sám povstat proti sobě. A potom Ježíš praví shromážděnému zástupu, že lidem může být vše odpuštěno, včetně všech možných rouhání, jen ne rouhání proti Duchu svatému. Tedy proti Duchu pravdy. Ne nadarmo je Ďábel nazván Otcem lži. „Kdo by se rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění navěky,“ říká Pán Ježíš. To pravil, protože řekli: „Má nečistého Ducha.“
Ježíš tento zápas musel podstoupit v době, kdy „jeho příbuzní přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl.“
Malá vzpomínka z počátku let sedmdesátých. V rudolfovském sboru naší církve se od roku 1969 začala shromažďovat mládež. Byla to doba plná nadšení z nabyté víry, písniček a radostného společenství mladých lidí. Začínala však také doba, které se říká normalizace. A tak vznikla situace, kdy mladým lidem bylo v „klubu mladých“ dobře, ale jejich rodiče začali mít obavy. Obavy o jejich budoucnost. Obavy, že jejich děti se nechaly svést na podivnou cestu a může to ohrozit jejich životní dráhu a uplatnění. A tak nastala doba rozhodování a tříbení. Byla to doba, kdy platilo časté rčení našeho tehdejšího faráře: „Víra, která nic nestojí, za nic nestojí.“ Někteří zůstali, někteří odešli napořád, jiní odešli a za čas se vrátili. Není třeba příbuzným tehdejších „mládežníků“ nic vyčítat. Ze svého pohledu to mysleli dobře. Stejně tak to myslela dobře Ježíšova matka Marie spolu s příbuznými Ježíše – zde jsou uváděni bratři. „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Ale Ježíš říká zvláštní větu těm, kteří jsou kolem něj shromáždění a pozorně mu naslouchají: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Vydat se na cestu s Ježíšem vždy něco stojí. Určitě v dobách pronásledování křesťanů. Ale i tehdy, když pronásledování nehrozí, tak věrný křesťan může narazit. Dokonce i ve své rodině. Dalo by se možná říci, že dokonce narazit musí. Když se nepřizpůsobí okolnímu světu. Když nechce podvádět či mlčí, když ostatní pomlouvají. Nechce oplácet zlým za zlé. Není pro něj přijatelné (a ani za reálného socialismu nebylo) rčení: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Zkrátka věrný křesťan by měl být trochu divný. Třeba i tím, že v neděli dá přednost bohoslužbě před rodinným výletem. Ale na druhé straně, když člověk, který o sobě říká, že je křesťan, lavíruje a hraje to na obě strany, tak vlastně zklame i své odpůrce a lidi nevěřící. Nebudou si jej vážit.
Z toho dnešního příběhu z evangelia Markova by se mohlo zdát, že Ježíš svou rodinu nemá ve vážnosti. Víme však z dalšího příběhu evangelia, že naopak Ježíšova rodina patřila pak k Ježíšovým následovníkům. Ježíšův pevný postoj nenarušil vztah lásky mezi ním a jeho rodinou. Ve společenství církve nacházíme nové sourozence – sestry a bratry. A svým pokrevním blízkým příbuzným můžeme svou láskou dosvědčit, že Ježíš je ta dobrá cesta pro život člověka.
Pane, vyšli jsme s tebou na cestu. Kéž na ní vytrváme a nelekáme se nepřízně světa.
Děkuji za všechny bratry a sestry, za rodinu víry. Kéž jsem věrohodný a to, co říkám, také skutečně žiji. Kéž činím vůli tvou, Pane. V práci, ve sboru i ve své rodině. Amen.
Autor: Karel Filip
Český zápas č. 23/2024 z 9. 6. 2024
Obrázek: Gian Lorenzo Bernini (1598 - 1680): Zjevení svatého Ducha jako holubice (ca. 1660), Bazilika sv. Petra, Vatikán (Wikimedia Commons).
