Vánoční doba zpravidla končí příchodem Tří králů. Ti se pokloní před narozeným Jezulátkem, předají mu své dary a zase odcházejí kamsi do dalekých krajů.
Tento příběh je pro nás důležitý, abychom si uvědomili, že Ježíš se nenarodil jen pro určitou skupinu lidí, ale pro každého člověka na této planetě. Králové či mágové odcházejí. Vánoce končí a nastávají všední dny. A přeci je tento čas významný. Opět se jako při Ježíšově narození otvírá nebe. Nejsou to žádní mimozemšťané, je to Bůh. Bůh – Otec, který chce označit Ježíše jako služebníka, jako svého Syna, kterému dal úkol. Velký úkol, kterého se může zhostit jen královský syn, syn lidský a zároveň syn Boží. Spousta lidí, kteří se přicházeli nechat pokřtít ve vodách Jordánu na odpuštění hříchu, byla přesvědčena, že Mesiášem je právě Jan. Mnozí nepřemýšleli o jeho slovech. A to je patrné i dnes. Dav lidí vyvolaný křikem či voláním jednoho z nich, často jako stádo ovcí jde za tím prvním, aby dělali to, co se po nich požaduje. Ježíš přichází k Janovi a nechává se pokřtít.
Stejně jako jeho narození ani jeho život nebyl provázen zvláštními ovacemi. Nenaplňoval představy svých současníků. Nepotřeboval však ani žádnou reklamu či nějaké lobbisty, kteří by mu jistě zajistili posluchače. Ježíš přichází v pokoře jako trpící služebník, kterého nám předkládá prorok Izajáš. Není žádným fanaticky volajícím kazatelem. A přestože jeho současníci žili v představě Mesiáše jako krále, který potře všechno lidské zlo, Písmo nám Mesiáše ukazuje jako zachránce. Když je Ježíš pokřtěn a modlí se, otevírá se nebe a Duch svatý sestupuje na něj v tělesné podobě jako holubice. A z nebe se ozývá hlas – ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil! – Ježíš dostává pověření. Mnozí dnes také toužíme zaslechnout Boží hlas. A očekáváme, že nejen kostely, ale i mnohá svatá místa jsou právě těmi místy, kde se otevře nebe, a budou se dít zázračné věci. Přicházejí věřící i nevěřící, aby si kousek – toho nebe – odnesli s sebou. Aby jim – to – dalo prožít něco krásného, úžasného, co nikde nenajdou a nekoupí si to. Otevřené nebe, Duch svatý… To je zvláštní svět, který se otvírá příchozímu, a padá na něj bázeň, jakési posvátno. Stačí pak jen zase ty dveře zavřít a je tu opět ten starý svět plný špíny a hříchu. Jenže tu špínu a ten hřích nedělá svět, děláme ho my sami. Do těch vod hříchu a špíny vstupuje i Ježíš, když se nechává pokřtít jako ostatní.
Stává se tak jedním z nás. Zlo na něho působí a on se mu nebrání. Ale na rozdíl od nás hříšníků, sám podíl na hříchu nemá. K němu se přiznává Bůh – Otec, protože je milován. – Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil – Svět je i dnes po dvou tisíciletích plný zla, nenávisti, zloby a špatností. A kdyby veškeré lidstvo vstoupilo do vod Jordánu, aby smylo své hříchy, byla by tu jistě další potopa světa. Nic nám nepomůže zavřít za sebou dveře kostela v představě, že zlo za námi nepronikne. Ta chvíle v kostele na tomto světě nic nezmění. A tak tedy nezáleží na tom, zda jsme byli pokřtěni, ale záleží, jestli přijmeme – ty jsi můj milovaný syn, moje milovaná dcera, tebe jsem si vyvolil. Amen.
Svatý Bože, sestup k nám, svým světlem osviť naše srdce.
Smyj z nás hříchy a naplň nás svou svěžestí. Nauč nás naplňovat čas svým dobrem a láskou.
Kéž záříme tomuto světu jako maják v temné noci a jsme obrazem tvé dobroty a lásky. Amen.
Autor: Alena Fabiánová
Český zápas č. 1/2024 z 7. 1. 2024
Obrázek: Joachim Patinier (ca. 1480–1524): Ježíšův křest (1510-1520), Kunsthistorisches Museum, Vídeň (Wikimedia Commons).
