Nad Písmem s bratrem Petrem Šanderou.
Před Ježíšovým narozením (Tak to máme v našem liturgickém roce. V biblickém příběhu je to ovšem až před Ježíšovým vystoupením a na jeho počátku) se setkáváme s velikány: Jan, Josef, Maria, Alžběta, Zachariáš… Nejsou to žádní hrdinové. Až na výjimky působí celkem obyčejně. Velcí nejsou před lidmi (ani před těmi izraelskými), nýbrž jen před Bohem.
Dnes rozjímáme o Janovi. Hebrejsky jeho jméno zní Jóchanan. Do češtiny to překládáme nejčastěji jako „Hospodin se smiloval“. Asketický, sugestivní, možná poněkud extravagantní kazatel. Ne všemi uznávaný prorok na přelomu časů. Rozjel očistnou akci, která vyvolala velkou rezonanci v tehdejších židovských komunitách. Co se to kolem něj děje? A hlavně co to znamená? Je to blázen? Náboženský blouznivec? Anebo přece jen… prorok?
Podle Janova evangelia celá jeho služba spočívá ve vydávání svědectví o „tom světle“. „To světlo“ je s určitým členem. Přece to, o čem právě byla řeč, co byste už měli vědět. Podíváme-li se na první verše Janova evangelia, bude nám to jasné. To světlo jako mocný a univerzální symbol odkazuje na to, co je neuchopitelné. Tento motiv světla nás bude provázet celým Ježíšovým příběhem. Zvláště v Janově podání. Bylo tu dřív než vesmír. Bylo a je v Bohu. Od něho přichází a osvěcuje každého člověka. To světlo je tajemné, neuchopitelné, a přece o něm každý „nějak“ ví. To světlo je život. Pravý, skutečný život člověka. Přes všechno naše zlo (to vlastní i druhých a společnosti) v každém z nás zůstává jakési povědomí nebo tušení, že „musí“ být takový život.
Jan přichází říct, že to není jen krásný sen. Existuje. Skutečně. Je dokonce tím nejskutečnějším. Toto světlo k nám přichází zcela určitým způsobem. Jako konkrétní jedinec se vším, co k tomu patří: se jménem, rodokmenem, osobním příběhem.
Když se něco takového mimořádného začne dít, musí to být řádně prošetřeno a zaprotokolováno. Tehdy i dnes. Jako první se ustaví komise a ta pak začne vyšetřovat. „Kdo jsi, Jane? Ať to můžeme zaprotokolovat. Mesiáš? Elijáš? Ten Prorok?“ On odpoví: „Jsem hlas volajícího na poušti“. Pan „Kdosi“. Děje se to, o čem se píše v Izajášovi. Bůh přichází do naší pouště. Tehdy to bylo zajetí v Bábelu. V době Janově to bylo jiné zajetí. My dnes máme zase svá. Není to tak, že my máme přijít k Bohu. Je to právě naopak. Bůh přichází k nám, do naší neútěšnosti a nepořádku. Chce jediné: „Věřte a připravte mu cestu.“ „Nejsem důležitý já, Jan, nýbrž to, co říkám. Ten, co přichází po mně, je skutečně důležitý. Jsem tu, abyste ho poznali. Ale nenechte se mýlit.
Nejsem to já. Nefixujte se na mě.“ Mediální pozornost může hodně zavádět. Bůh rád jedná někde na kraji, tam, kde by to nikdo neřekl a nečekal. „Ten, o němž mluvím,“ říká Jan, „přichází až po mně.“ Jan je Předchůdce. Řecky Prodromos. Ten, kdo běží napřed.
Jaká by mohla být správná reakce na Janovo kázání? Snad probuzená pozornost, která bude vyhlížet Boha, tam kde by to nikdo neřekl a nečekal.
Existují různá přicházení. Některá velmi nenápadná. Dějí se i dnes. Přichází světlo. Ukáže mnohé vady na naší kráse, což je nepříjemné. Ale ani tak ho neodmítejme. Jestli nám někdo může pomoci, je to jen a jedině on. Je tu skutečně „ten Život, to Světlo“.
Pane, náš Otče, do našich temností posíláš světlo. Přijímáme ho. Neuměle. Jinak to ani nedokážeme. Ale ty nám pomáháš. Děkujeme. Děkujeme i za všechny, skrze které nám takto pomáháš. Amen.
Autor: Petr Šandera
Český zápas č. 51/2023 z 17. 12. 2023
Obrázek: Jusepe Leonardo (1601–): Jana Křtitele na poušti (cca1635), Los Angeles County Museum of Art, Wikimedia Commons.
